Možná se k psaní článků na tento blog zase vrátím, ale současně musím pozastavit tvorbu. :/
Letím totiž do USA a tak toho musím ještě hodně na poslední chvíli zařídit a nevím, jak tam budu mít čas.
Každopádně budu mezitím vést tento blog: http://studium-v-usa.blogspot.cz/ kde budu o svém studiiu psát úplně všechno.
Takže doufám, že se tu brzo zase "uvidíme" :)
středa 26. srpna 2015
úterý 25. srpna 2015
Coca-cola s příchutí tchýně
Tak se mi jednou stalo, že jsem jela s kamarádkou na trip (mluvit v češtině s anglickými výrazy je teďka prostě cool ne?) a zastavili jsme se pro pití.
A on se její taťka nabídl, že tam doběhne, že můžeme zůstat v autě. Tak jsme mu ještě vyřídili ať koupí jednu colu nebo tak něco a tři vody.
Po půlhodině čekání se konečně vrátil s podivným výrazem ve tráři a řekl: "Hrozně dlouho jsem tam hledal nějakou colu. No, jako, mají jich tam celý regál, ale žádnou normální příchuť. Tak jsem vzal nějakou tchýni nebo co."
Načež mu ostatní začali vysvětlovat, že je to jen reklamní kampaň pusu dostane a že se o žádnou příchuť nejedná, zatímco já jsem cvičila svůj poker face a snažila se nesmát se aspoň moc nahlas. Komičnost té situaci dodával ještě fakt, že to všichni brali naprosto vážně!
A on se její taťka nabídl, že tam doběhne, že můžeme zůstat v autě. Tak jsme mu ještě vyřídili ať koupí jednu colu nebo tak něco a tři vody.
Po půlhodině čekání se konečně vrátil s podivným výrazem ve tráři a řekl: "Hrozně dlouho jsem tam hledal nějakou colu. No, jako, mají jich tam celý regál, ale žádnou normální příchuť. Tak jsem vzal nějakou tchýni nebo co."
Načež mu ostatní začali vysvětlovat, že je to jen reklamní kampaň pusu dostane a že se o žádnou příchuť nejedná, zatímco já jsem cvičila svůj poker face a snažila se nesmát se aspoň moc nahlas. Komičnost té situaci dodával ještě fakt, že to všichni brali naprosto vážně!
pondělí 24. srpna 2015
Do konce roku 2015
Do půlroku chci stihnout následující věci:
- Dočíst Vyjednavače
- Dopsat Oko temnoty
- Mít na tomhle blogu celkem 100 článků
- Udělat ten blbej detox, o kterým už měsíc mluvím :DD tzn. týden bez pc a mobilů (uvažuji že bych udělala jen týden bez internetu a z mobilu si odinstalovala aplikace jen pro zábavu; a na pc bych mohla jen psát).
- Zamilovat se a tentokrát aby to vyšlo (vím, tohle není úplně cíl jako takový, špatně se plní a špatně se posuzuje, jestli byl splněn, ale i tak... Je to asi takové mé přání, které bych opravdu chtěla, aby se splnilo)
Není toho moc, ale nechci si dávat cíle, které nesplním. U těchto 4 věcí (a pátou nepočítám), jsem si jistá, že splnit chci a že jsou dosažitelné, takže nemusím ani vynaložit tolik úsilí.
Aby mě něco motivovalo, dám si ještě trest a odměnu.
Takže trest: Týden bez facebooku (vím, nepůsobí to tak hrozně... Ale... no... eh... řekněme že pro mě to opravdu JE dlouhá doba)
A odměna: Koupit si knihu + napustit si úžasnou příjemnou horkou vanu s pěnou!!
středa 19. srpna 2015
Idol, vzor a ideální soused
Jednou jsem četla jednu knížku, kde psali, že si mám vytvořit list ideálních sousedů. Může to být kdokoliv, klidně někdo už ze záhrobí, ale měl by to být někdo, s kým bychom si začli na kafíčko, pokecali bychom a něco se od nich přiučili.
Udělejte si i seznam vy, napište si tam vždycky danou osobu a vlastnost, kterou na ní obdivujete. Je to jako byste si vyskládali ideálního člověka z lidí, které už znáte a pak se jím pokusili stát.
Řeknu vám svůj seznam:
Strejda, děda a Dale Carnegie -- pro svoji schopnost jednat s lidma
J. K. Rowlingová -- protože ji obdivuji, protože její dílo mi tak nějak přirostlo k srdíčku a protože
obdivuji její vytrvalost a že i když jí nic už nezbylo, pořád pokračovala ve psaní
Jeden kluk z okolí -- pro svoji vyrvnanost, klid v duši a neskutečně úžasnýs smysl pro humor
Mamka -- pro všechnu tu lásku, kterou rozává kolem :)
Udělejte si i seznam vy, napište si tam vždycky danou osobu a vlastnost, kterou na ní obdivujete. Je to jako byste si vyskládali ideálního člověka z lidí, které už znáte a pak se jím pokusili stát.
Řeknu vám svůj seznam:
Strejda, děda a Dale Carnegie -- pro svoji schopnost jednat s lidma
J. K. Rowlingová -- protože ji obdivuji, protože její dílo mi tak nějak přirostlo k srdíčku a protože
obdivuji její vytrvalost a že i když jí nic už nezbylo, pořád pokračovala ve psaní
Jeden kluk z okolí -- pro svoji vyrvnanost, klid v duši a neskutečně úžasnýs smysl pro humor
Mamka -- pro všechnu tu lásku, kterou rozává kolem :)
První třída: Učitelka
Ať už vám lidi budou o vás říkat cokoliv, nevěřte jim. Protože každý má na svět trochu jiný pohled, zkreslený a tak vám názor ostatních lidí moc do života nepřinese.
Je to jako v té bajce o třech slepcích a slonovi, kdy se každý snaží říct, co je před nimi, ale každý nahmatal něco jiného (chobot, nohu, ocas). Všichni mají svým způsobem pravdu v tom co říkají, jsou přesvědčení o své verzi pravdy a nechtějí, aby je ostatní tahali za nos.
Když vám tedy někdo něco řekne, neberte si to příliš osobně... Protože on vás vidí z trochu jiné stránky, nezná celý příběh a řekne vám jen to, co vidí on sám. Jenomže stejně jako v té bajce je to jen výpoveď slepce, který se snaží dopátrat se pravdy.
Dám vám příkad. Když jsem chodila do první třídy na základní školu, měla jsem jako třídní učitelku ehm... nepříliš milou dámu, která mi nedávala najevo zrovna vřelou lásku. Řekla mi, že na to nemám, že na škole nemám co dělat, že se nedokážu soustředit a že bych měla jít na zvláštní školu. A já jí uvěřila. Naštěstí jsem ale měla mamku, která mě podpořila a říkala, že to spolu zvládneme.
Naštěstí jsme příští rok už dostali jinou učitelku a stou jsme se vesměs ignorovali. Teď jsem najednou dostala příležitost se prosadit. No a dopadlo to tak, že z páté třídy na základce jsem se rozhodla odejít na gymnázium, a to z jednoho prostého důvodu -- nikdy jsem se neučila ale na základce jsem měla vždycky samé jedničky.
Neučím se ani teď, ale i tak mám na vysvědčení vždycky vyznamenání, odjíždím studovat na rok do USA (snad) a vypadá to, že se asi přihlásím na medicínu.
Párkrát jsem si představila, jak by se asi tvářila ta sáma učitelka, kdybych k ní přišla a všechno jí to vyložila. Jak mi řekla, že na to nemám a že bych měla jít na zvláštní školu. (Vsuvka: I kdyby se mi koneckonců dostalo takové příležitosti, už bych to asi neudělala. Protože vím, že by to stejně nic nezměnilo, jenom bych si vybila svoji zášť. A taky vím, že negativní chování k ostatním lidem nikdy ničemu nepomohlo). Vůbec nevím, kde něco takového vzala, ale naučila jsem se od ní jednu věc: Nikdy neříkejte lidem, co dokážou a co ne, nebo vám ještě uvěří a vy jim seberete příležitost k růstu. A i kdyby to všechno takhle bylo, dítěti nikdy nemůžete říct nic špatného o něm samým. Děti to špatně nesou, berou si to moc k tělu a pak to ovlivňuje jejich celoživotní názory.
A možná proto bych i chtěla v budoucnu pracovat s dětmi, protože vím, že se dají snadno ovlivnit, a já bych je ráda přivedla na tu správnou cestu, ukázala bych jim, že nemusejí dělat v životě to, co se jim řekne, ale že se mohou rozhodnout samy, kudy se vydají, co podniknou a jaký život budou vést. Ukázala bych jim, že všechno na světě je možné, a že nemají věřit těm, co se jim budou stavět do cesty.
Je to jako v té bajce o třech slepcích a slonovi, kdy se každý snaží říct, co je před nimi, ale každý nahmatal něco jiného (chobot, nohu, ocas). Všichni mají svým způsobem pravdu v tom co říkají, jsou přesvědčení o své verzi pravdy a nechtějí, aby je ostatní tahali za nos.
Když vám tedy někdo něco řekne, neberte si to příliš osobně... Protože on vás vidí z trochu jiné stránky, nezná celý příběh a řekne vám jen to, co vidí on sám. Jenomže stejně jako v té bajce je to jen výpoveď slepce, který se snaží dopátrat se pravdy.
Dám vám příkad. Když jsem chodila do první třídy na základní školu, měla jsem jako třídní učitelku ehm... nepříliš milou dámu, která mi nedávala najevo zrovna vřelou lásku. Řekla mi, že na to nemám, že na škole nemám co dělat, že se nedokážu soustředit a že bych měla jít na zvláštní školu. A já jí uvěřila. Naštěstí jsem ale měla mamku, která mě podpořila a říkala, že to spolu zvládneme.
Naštěstí jsme příští rok už dostali jinou učitelku a stou jsme se vesměs ignorovali. Teď jsem najednou dostala příležitost se prosadit. No a dopadlo to tak, že z páté třídy na základce jsem se rozhodla odejít na gymnázium, a to z jednoho prostého důvodu -- nikdy jsem se neučila ale na základce jsem měla vždycky samé jedničky.
Neučím se ani teď, ale i tak mám na vysvědčení vždycky vyznamenání, odjíždím studovat na rok do USA (snad) a vypadá to, že se asi přihlásím na medicínu.
Párkrát jsem si představila, jak by se asi tvářila ta sáma učitelka, kdybych k ní přišla a všechno jí to vyložila. Jak mi řekla, že na to nemám a že bych měla jít na zvláštní školu. (Vsuvka: I kdyby se mi koneckonců dostalo takové příležitosti, už bych to asi neudělala. Protože vím, že by to stejně nic nezměnilo, jenom bych si vybila svoji zášť. A taky vím, že negativní chování k ostatním lidem nikdy ničemu nepomohlo). Vůbec nevím, kde něco takového vzala, ale naučila jsem se od ní jednu věc: Nikdy neříkejte lidem, co dokážou a co ne, nebo vám ještě uvěří a vy jim seberete příležitost k růstu. A i kdyby to všechno takhle bylo, dítěti nikdy nemůžete říct nic špatného o něm samým. Děti to špatně nesou, berou si to moc k tělu a pak to ovlivňuje jejich celoživotní názory.
A možná proto bych i chtěla v budoucnu pracovat s dětmi, protože vím, že se dají snadno ovlivnit, a já bych je ráda přivedla na tu správnou cestu, ukázala bych jim, že nemusejí dělat v životě to, co se jim řekne, ale že se mohou rozhodnout samy, kudy se vydají, co podniknou a jaký život budou vést. Ukázala bych jim, že všechno na světě je možné, a že nemají věřit těm, co se jim budou stavět do cesty.
Ligy neexistují!! :)
Pokaždé, když procházím kolem páru, kde jeden z nich vypadá... řekněme na dvojku, možná jedničku na stupnici od jedné od deseti a druhý je jasná jedenáctka, vždycky se zarazím a přemýšlím, jak je možné, že se ti dva dali dohromady.
Většinou se totiž určité typy lidí přitahují (a o tom jsem mám dojem už článek napsala), vrána k vráně sedá. Co teda vedlo tyhle dva, na první pohled tak odlišní, aby se dali dohromady?
A opět to zní trochu povrchně... Ale vždycky uvažuju nad tím, co je na osobosti té jedinčky možná dvojky tak skvělého, že s ní/m chodí 11ka.
Jenomže čím víc se nad tím zamýšlím, tím snadněji docházím k závěru, že celá společnost má vytvořený jakýsi kastovní systém. A teď už nejde jen o vzhled, i když to je dost často, podle čeho lidé posuzují ostatní lidi na první pohled, když o daném člověku ještě nic neví.
Vždyť ... když říkáte o svém partnerovi rodičům, většinou se ptají kam chodí na školu, jak se učí a podobně. Posuzují lidi a škatulkují si je do svého vlastního kastovního systému podle toho co dělají, jak se tomu věnují, jestli jsou chytří, schopní a tak dále...
Člověk pak z toho celého má trochu dojem, že někteří jsou výš a jiní níž, že někteří jsou předurčeni k velkým činům zatímco druhý budou rádi, když zvládnou správně udělat popcorn. A takové uvažování je špatné, věřím totiž, že všichni lidi jsou si na světě rovni.
Většina z nás se narodila ve stejných podmínkách, do rodiny, kde je jejich rodiče mají rádi a opatrují je, dostalo se jim stejným příležitostem jako ostatním, tak proč se od sebe tak lišíme? Proč bychom se měli rozlišovat podle toho, kdo kam chodí na školu nebo jak vypadá? Proč bychom si měli myslet, že někdo toho dosáhne v životě víc nebo míň? Vždyť všechno tohle záleží na nás samotných, pokaždé, když uvidíme někoho, kdo je mnohem úspěšnější, než si my samy myslíme, že kdy budeme, měli bychom se pozastavit a říct si: Sakra! Jak toho dosáhl? Vždyť stejných výsledků bych mohl dosáhnout i já... A pak se do toho opřít.
Kastovní systém existuje zabudovaný jen v našem podvědomím a dokud budeme takhle rozřazovat lidi, budeme muset i zařadit někam sebe a pokud nepatříte mezi sebestředné narcisty, tak to rozhodně nebude na prvních příčkách a v tu chvíli se zde objevuje problém.
Proto smažme všechny tyhle rozřazení, přijměme teorii, že všichni lidé jsou si na světě rovni a začněmě přemýšlet nad tím, v kterém směru bychom se rádi zlepšili, abychom se stali tím člověkem, o kterém si myslíme, že je ideální.
Abychom dosáhli toho, že jednoho dne se zastavíme, ohlédneme se na tu cestu zpět, kterou jsme podnikly a řekneme si: Ano, dosáhl/a jsem toho, čeho jsem chtěl/a!
Abychom se samy jednou ocitli v té pomyslné vyšší třídě, ale nechovali se povýšeně a uznávali ostatní, že jsou na stejné úrovni.
Protože nejsou úrovně, nejsou ligy, nejsou levly, nic takového, jenom každý je trochu na jiné vzdálenosti od svého cíle a každý se vydává trochu jiným směrem.
Většinou se totiž určité typy lidí přitahují (a o tom jsem mám dojem už článek napsala), vrána k vráně sedá. Co teda vedlo tyhle dva, na první pohled tak odlišní, aby se dali dohromady?
A opět to zní trochu povrchně... Ale vždycky uvažuju nad tím, co je na osobosti té jedinčky možná dvojky tak skvělého, že s ní/m chodí 11ka.
Jenomže čím víc se nad tím zamýšlím, tím snadněji docházím k závěru, že celá společnost má vytvořený jakýsi kastovní systém. A teď už nejde jen o vzhled, i když to je dost často, podle čeho lidé posuzují ostatní lidi na první pohled, když o daném člověku ještě nic neví.
Vždyť ... když říkáte o svém partnerovi rodičům, většinou se ptají kam chodí na školu, jak se učí a podobně. Posuzují lidi a škatulkují si je do svého vlastního kastovního systému podle toho co dělají, jak se tomu věnují, jestli jsou chytří, schopní a tak dále...
Člověk pak z toho celého má trochu dojem, že někteří jsou výš a jiní níž, že někteří jsou předurčeni k velkým činům zatímco druhý budou rádi, když zvládnou správně udělat popcorn. A takové uvažování je špatné, věřím totiž, že všichni lidi jsou si na světě rovni.
Většina z nás se narodila ve stejných podmínkách, do rodiny, kde je jejich rodiče mají rádi a opatrují je, dostalo se jim stejným příležitostem jako ostatním, tak proč se od sebe tak lišíme? Proč bychom se měli rozlišovat podle toho, kdo kam chodí na školu nebo jak vypadá? Proč bychom si měli myslet, že někdo toho dosáhne v životě víc nebo míň? Vždyť všechno tohle záleží na nás samotných, pokaždé, když uvidíme někoho, kdo je mnohem úspěšnější, než si my samy myslíme, že kdy budeme, měli bychom se pozastavit a říct si: Sakra! Jak toho dosáhl? Vždyť stejných výsledků bych mohl dosáhnout i já... A pak se do toho opřít.
Kastovní systém existuje zabudovaný jen v našem podvědomím a dokud budeme takhle rozřazovat lidi, budeme muset i zařadit někam sebe a pokud nepatříte mezi sebestředné narcisty, tak to rozhodně nebude na prvních příčkách a v tu chvíli se zde objevuje problém.
Proto smažme všechny tyhle rozřazení, přijměme teorii, že všichni lidé jsou si na světě rovni a začněmě přemýšlet nad tím, v kterém směru bychom se rádi zlepšili, abychom se stali tím člověkem, o kterém si myslíme, že je ideální.
Abychom dosáhli toho, že jednoho dne se zastavíme, ohlédneme se na tu cestu zpět, kterou jsme podnikly a řekneme si: Ano, dosáhl/a jsem toho, čeho jsem chtěl/a!
Abychom se samy jednou ocitli v té pomyslné vyšší třídě, ale nechovali se povýšeně a uznávali ostatní, že jsou na stejné úrovni.
Protože nejsou úrovně, nejsou ligy, nejsou levly, nic takového, jenom každý je trochu na jiné vzdálenosti od svého cíle a každý se vydává trochu jiným směrem.
Iluze ke štěstí
Vždycky jsem si kladla jednu otázku. Vlastně jsou dvě, ale souvisí spolu.
Tou první je, na čem v životě vlastně záleží?
Mnoho lidí řekne na zdraví, všichni přece připíjí na zdravý, když se něco semele, najde se někdo, kdo prohlásí "hlavně že jsme zdravý" a také se říká spousta citátů typu "Zdravý má milion přání, nemocný jen jedno." Ano, zdraví je opravdu velký oříšek, pokud ho nemáme pevné, ale přece... Jsou nemocní lidé, kteří chtějí žít a zdravý, které už život nebaví.
Přátelství, láska. Souhlasím, jedna z vůbec nejdůležitějších věcí na světě. Stejně tak jako dobrá rodina, hezké děti (nebo alespoň chytré), a tak dále.
Čas. Spousta lidí vám řekne, že nejdůležitější v životě je čas. A i na něm záleží, zvlášť, když si uvědomíme, že nám každému bylo přiděleno jenom trochu. Není čas, ztrácet čas! Takže se věnujte vždycky všemu naplno nebo to raději vůbec nedělejte.
Na štěstí. A konečně na štěstí. Říkám si, k čemu všechno je, to co jsem právě vyjemnovala, když nejste v životě šťastní? Štěstí je to, co nás provází, co dává životu smysl, touhu žít, radostné chvíle, hezké vzpomínky. Troufla bych si říct, že je to nejdůležitější věcí v životě, protože můžete mít všechno na světě, ale nemusíte být šťastní a pak váš život se zdá být stejně zbytečný jako šlupka od banánu v popelnici. Možná trochu radikální spojení...
A pokud jste v životě šťastní, jako by na ostatních věcech přestalo záležet.
Dobrá, teď znáte můj pohled. A pokud se mnou alespoň v něčem souhlasíte, položím vám i tu druhou otázku.
Byli byste ochotní žít v iluzi, pokud by jste v každé chvíli vašeho života byli šťastní?
Je to dost těžká otzáka, ani já sama na ní neznám odpověď. Podle mě všichni podléháme jakési iluzi, že je všechno dobré, že nic v životě nepotřebujeme. Takové iluzi, že je všechno v pořádku, že se venku neválčí, že se nám nerozpadají naše pohodlné životy před očima.
Když se nad tím tak zamyslíte... Co důležitějšího než štěstí ještě může být? Je tedy lepší žít ve šťastné iluzi nebo kráčet pravdou, která nás raní?
Po pravdě, jsou chvíle, kdy bych si vybrala iluzi, ale jsou i chvíle, kdy bych si vybrala pravdu, protože je to něco, co nás něčemu novému naučí, posune v životě a právě bolestivé zkušenosti nás toho naučí nejvíce.
Tou první je, na čem v životě vlastně záleží?
Mnoho lidí řekne na zdraví, všichni přece připíjí na zdravý, když se něco semele, najde se někdo, kdo prohlásí "hlavně že jsme zdravý" a také se říká spousta citátů typu "Zdravý má milion přání, nemocný jen jedno." Ano, zdraví je opravdu velký oříšek, pokud ho nemáme pevné, ale přece... Jsou nemocní lidé, kteří chtějí žít a zdravý, které už život nebaví.
Přátelství, láska. Souhlasím, jedna z vůbec nejdůležitějších věcí na světě. Stejně tak jako dobrá rodina, hezké děti (nebo alespoň chytré), a tak dále.
Čas. Spousta lidí vám řekne, že nejdůležitější v životě je čas. A i na něm záleží, zvlášť, když si uvědomíme, že nám každému bylo přiděleno jenom trochu. Není čas, ztrácet čas! Takže se věnujte vždycky všemu naplno nebo to raději vůbec nedělejte.
Na štěstí. A konečně na štěstí. Říkám si, k čemu všechno je, to co jsem právě vyjemnovala, když nejste v životě šťastní? Štěstí je to, co nás provází, co dává životu smysl, touhu žít, radostné chvíle, hezké vzpomínky. Troufla bych si říct, že je to nejdůležitější věcí v životě, protože můžete mít všechno na světě, ale nemusíte být šťastní a pak váš život se zdá být stejně zbytečný jako šlupka od banánu v popelnici. Možná trochu radikální spojení...
A pokud jste v životě šťastní, jako by na ostatních věcech přestalo záležet.
Dobrá, teď znáte můj pohled. A pokud se mnou alespoň v něčem souhlasíte, položím vám i tu druhou otázku.
Byli byste ochotní žít v iluzi, pokud by jste v každé chvíli vašeho života byli šťastní?
Je to dost těžká otzáka, ani já sama na ní neznám odpověď. Podle mě všichni podléháme jakési iluzi, že je všechno dobré, že nic v životě nepotřebujeme. Takové iluzi, že je všechno v pořádku, že se venku neválčí, že se nám nerozpadají naše pohodlné životy před očima.
Když se nad tím tak zamyslíte... Co důležitějšího než štěstí ještě může být? Je tedy lepší žít ve šťastné iluzi nebo kráčet pravdou, která nás raní?
Po pravdě, jsou chvíle, kdy bych si vybrala iluzi, ale jsou i chvíle, kdy bych si vybrala pravdu, protože je to něco, co nás něčemu novému naučí, posune v životě a právě bolestivé zkušenosti nás toho naučí nejvíce.
Na oblečení se nedá šetřit
Občas, když mám na sobě hezký outfit, přemýšlím, za kolik jsem ho vlastně pořídila. Sečtu jednotlivé ceny a mám z něho obvzlášť velkou radost, jestli vyšel poměrně levně.
To je mimochodem velmi zajímavá věc, když se nad tím tak zamyslíte, tak máme dvojnásobnou radost z věcí, které jsme pořídili levně. A taky se tím všude chlubíme.
A jak jsem se tak dopočítala... Zjistila jsem, že když chcete vypadat hezky, nemůžete na tom prostě šetřit. Oblečení ze sekáče nebo od vietnamců stejně za nic nestojí, moc nevydrží a ani není hezké.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou a ta mi říkala, že levnější varianta se hodí pro ty, kteří rádi obměňují oblečení v šatníku a chtějí ho hodně střídat.
Možná. Ale já uznávám kvalitu před kvantitou. Raději budu mít čtyři hezká trička, které budu střídat, než dvacet, který ani nebudu nosit ráda.
Beztak si většina lidí ani nezapamatuje, co máte na sobě a nevšimne si, které věci jste měli kolikrát na sobě. Nebo vy si snad takové věci na ostatních pamatujete?
To je mimochodem velmi zajímavá věc, když se nad tím tak zamyslíte, tak máme dvojnásobnou radost z věcí, které jsme pořídili levně. A taky se tím všude chlubíme.
A jak jsem se tak dopočítala... Zjistila jsem, že když chcete vypadat hezky, nemůžete na tom prostě šetřit. Oblečení ze sekáče nebo od vietnamců stejně za nic nestojí, moc nevydrží a ani není hezké.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou a ta mi říkala, že levnější varianta se hodí pro ty, kteří rádi obměňují oblečení v šatníku a chtějí ho hodně střídat.
Možná. Ale já uznávám kvalitu před kvantitou. Raději budu mít čtyři hezká trička, které budu střídat, než dvacet, který ani nebudu nosit ráda.
Beztak si většina lidí ani nezapamatuje, co máte na sobě a nevšimne si, které věci jste měli kolikrát na sobě. Nebo vy si snad takové věci na ostatních pamatujete?
Z čeho na světě máte největší radost?
To nezní jako příliš těžká otázka, že? :)
Odpovědí se nabízí hned víc... z přátel, z rodiny, z toho, že mám kde žít, co jíst, z toho, když si vzpomenu na tu hrstu lidí, na které mi opravdu záleží. A přesto někdy na všechny tyhle hodnoty zapomínáme, chodíme tmou a neuvědomujeme si, jaké štěstí v životě máme.
Všechno je to o vděčnosti. Jednou jsem byla na nějaké přednášce o alternativní medicíně (přišla jsem pozdě a moc se toho nedozvěděla) a ten pán se ptal publika, kterou vlastnost potřebujeme, abychom jednou došli do cíle, abychom podstoupili jakousi duchovní cestu.
Ani jsem se nemusela zamýšlet a první co mě napadlo byla vytrvalost. Ale on jen zakroutil hlavou a řekl, že je to vděčnost. A měl svým způsobem pravdu, protože vděčnost je to, co nás vede tou cestou. Pokaždé, když budete smutní, vzpomeňte si na všechno, co na světě máte a poděkujte. I kdyby to měl být jen dík za to, že máte tohle tělo, že můžete hýbat s těmito prsty, že můžete myslet touto hlavou... Projevte dík a svět bude hned o trochu veselejší.
Pro mě největší radost na světě je, když jsem sama sebou a když můžu jednat s lidma a oni mě přijímají takovou jaká jsem. Když před nimi může dělat ty největší vylomeniny a oni se budou smát, ale vím, že mě nepomluví za rohem.
Člověk by měl vyhledávat takovou společnost, kde ho lidé přijmou takového jaký je, ne pod maskou přetvářky. A ačkoliv se někdy chceme dostat mezi vytříbenější společnost, vždycky jsem došla k názoru, že být sama sebou je v životě to nejdůležitější a pro štěstí i nutný předpoklad.
Odpovědí se nabízí hned víc... z přátel, z rodiny, z toho, že mám kde žít, co jíst, z toho, když si vzpomenu na tu hrstu lidí, na které mi opravdu záleží. A přesto někdy na všechny tyhle hodnoty zapomínáme, chodíme tmou a neuvědomujeme si, jaké štěstí v životě máme.
Všechno je to o vděčnosti. Jednou jsem byla na nějaké přednášce o alternativní medicíně (přišla jsem pozdě a moc se toho nedozvěděla) a ten pán se ptal publika, kterou vlastnost potřebujeme, abychom jednou došli do cíle, abychom podstoupili jakousi duchovní cestu.
Ani jsem se nemusela zamýšlet a první co mě napadlo byla vytrvalost. Ale on jen zakroutil hlavou a řekl, že je to vděčnost. A měl svým způsobem pravdu, protože vděčnost je to, co nás vede tou cestou. Pokaždé, když budete smutní, vzpomeňte si na všechno, co na světě máte a poděkujte. I kdyby to měl být jen dík za to, že máte tohle tělo, že můžete hýbat s těmito prsty, že můžete myslet touto hlavou... Projevte dík a svět bude hned o trochu veselejší.
Pro mě největší radost na světě je, když jsem sama sebou a když můžu jednat s lidma a oni mě přijímají takovou jaká jsem. Když před nimi může dělat ty největší vylomeniny a oni se budou smát, ale vím, že mě nepomluví za rohem.
Člověk by měl vyhledávat takovou společnost, kde ho lidé přijmou takového jaký je, ne pod maskou přetvářky. A ačkoliv se někdy chceme dostat mezi vytříbenější společnost, vždycky jsem došla k názoru, že být sama sebou je v životě to nejdůležitější a pro štěstí i nutný předpoklad.
úterý 18. srpna 2015
Zas ten vlak...
No, tak ještě jednou no. Doporučuji si (než začnete číst), přečíst ještě tehle článek. Ale že jsi to ty... tak to není nutné ;) :P.
Dneska, když jsem se vracela večer domů, jsem zahlédla jednoho kluka, co mi hrozně připomínal toho kluka, co jsem poznala prvně ve vlaku.
Nasedla jsem a celou cestu přemýšlela, jestli by bylo blbé, kdybych ho pozdravila a dala se s ním do řeči. Jasně, přišlo mi to hodně trapné, ale taky jsem věděla, že nemám co ztratit, že už ho stejně asi nikdy neuvidím.
Zrovna jsem si četla knížu a obrovskou náhodou (filmová scéna, ale fakt nekecám), tam byl zrovna článek o tom, že bychom měli v životě riskovat a že člověk nejvíce lituje v životě toho, co neudělal. Což je pravda. Takže jsem tam tak seděla a celou cestu jsem se rozmýšlela, co mu asi řeknu, když ho oslovím. Vymyslela jsem si scénář, u kterého jsem stejně počítala, že nevyjde, pak si dodala odvahy a přesně jednu zastávku před tím, než měl vystoupit jsem (s klidem v duši, protože jsem si řekla, že už ho stejně nikdy neuvidím), šla oslovit. Přesně jednu zastváku před výstupem proto, abych si nepřipadala jako stíhačka a jako pojistku, kdyby nebylo o čem mluvit, tak aby nenastalo trapné ticho.
"Ahoj... Je mi to trochu blbý, ale ty jsi Marek, že jo?" optala jsem se. Čekala jsem až přikývne a chtěla pokračovat v monologu, že obvykle nemám ve zvyku oslovovat cizince ve vlaku a už vůbec ne ty, které jsem už jednou oslovila, pak mu převyprávět storku, jak jsme se vlastně my dva seznámili, že si mě asi nepamatuje; ale že jsem zrovna četla skvělou knihu (Ha! Aspoň další téma k rozhovoru, když se neznáme) a že tam psali o překonávání strachu a že on mi s tím tak trochu pomáhá. Dobrý ne?
Každopádně zavrtěl hlavou a odpověděl mi, že je Milan (žádné obavy, jména jsem zase změnila). Vykulila jsem oči a došlo mi, že je to vlastně můj bývalý spolužák, načež mi vytknul, že si ho nepamatuju.
Dali jsme se do řeči o tom, jak se všichni změnily a pak to šlo tak rychle, že se mu (doufám) nechtělo ani vystoupit. Za celou dobu jsme nezavřeli pusu a to jsme se museli asi třikát přerušit, abychom řekli to podstatné, než bude muset vystoupit (jedna zastávka vlakem není moc dlouho, uznejte sami). Pak mi řekl, že se snad ještě někdy uvidíme, rozloučili jsme se a vyběhl rychle ven, než se zase vlak zavřel.
A já v duchu jásala. Jo! Podařilo se mi to! Podařilo se mi překonat můj strach z odmítnutí, z neznáma, z nevím čeho to vlastně... Ale dokázala jsem to. Radostí jsem poskočila v dešti a přemýšlela nad tím ještě zbytek večera.
A když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že přijmul tři roky starou žádost o přátelství na facebook. A to už přece něco znamená!! :D :D
Dneska, když jsem se vracela večer domů, jsem zahlédla jednoho kluka, co mi hrozně připomínal toho kluka, co jsem poznala prvně ve vlaku.
Nasedla jsem a celou cestu přemýšlela, jestli by bylo blbé, kdybych ho pozdravila a dala se s ním do řeči. Jasně, přišlo mi to hodně trapné, ale taky jsem věděla, že nemám co ztratit, že už ho stejně asi nikdy neuvidím.
Zrovna jsem si četla knížu a obrovskou náhodou (filmová scéna, ale fakt nekecám), tam byl zrovna článek o tom, že bychom měli v životě riskovat a že člověk nejvíce lituje v životě toho, co neudělal. Což je pravda. Takže jsem tam tak seděla a celou cestu jsem se rozmýšlela, co mu asi řeknu, když ho oslovím. Vymyslela jsem si scénář, u kterého jsem stejně počítala, že nevyjde, pak si dodala odvahy a přesně jednu zastávku před tím, než měl vystoupit jsem (s klidem v duši, protože jsem si řekla, že už ho stejně nikdy neuvidím), šla oslovit. Přesně jednu zastváku před výstupem proto, abych si nepřipadala jako stíhačka a jako pojistku, kdyby nebylo o čem mluvit, tak aby nenastalo trapné ticho.
"Ahoj... Je mi to trochu blbý, ale ty jsi Marek, že jo?" optala jsem se. Čekala jsem až přikývne a chtěla pokračovat v monologu, že obvykle nemám ve zvyku oslovovat cizince ve vlaku a už vůbec ne ty, které jsem už jednou oslovila, pak mu převyprávět storku, jak jsme se vlastně my dva seznámili, že si mě asi nepamatuje; ale že jsem zrovna četla skvělou knihu (Ha! Aspoň další téma k rozhovoru, když se neznáme) a že tam psali o překonávání strachu a že on mi s tím tak trochu pomáhá. Dobrý ne?
Každopádně zavrtěl hlavou a odpověděl mi, že je Milan (žádné obavy, jména jsem zase změnila). Vykulila jsem oči a došlo mi, že je to vlastně můj bývalý spolužák, načež mi vytknul, že si ho nepamatuju.
Dali jsme se do řeči o tom, jak se všichni změnily a pak to šlo tak rychle, že se mu (doufám) nechtělo ani vystoupit. Za celou dobu jsme nezavřeli pusu a to jsme se museli asi třikát přerušit, abychom řekli to podstatné, než bude muset vystoupit (jedna zastávka vlakem není moc dlouho, uznejte sami). Pak mi řekl, že se snad ještě někdy uvidíme, rozloučili jsme se a vyběhl rychle ven, než se zase vlak zavřel.
A já v duchu jásala. Jo! Podařilo se mi to! Podařilo se mi překonat můj strach z odmítnutí, z neznáma, z nevím čeho to vlastně... Ale dokázala jsem to. Radostí jsem poskočila v dešti a přemýšlela nad tím ještě zbytek večera.
A když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že přijmul tři roky starou žádost o přátelství na facebook. A to už přece něco znamená!! :D :D
Až moc velká náhoda, nemyslíš?
Tento článek navazuje na jiný článek. (To aby to nebylo tak jednoduchý)
Tou dobou jsem chodila s jedním klukem z okolí, blonďatý, vzhledově tak čtyřka, ale měla jsem ho ráda. vždycky se tak hezky smál a vyprávěl mi hodně o sobě.
Byl z Lomnice (pro účely soukromí název města změněn), dřív hrál florbal, teď byl ve druháku ve škodovce a spoustu takových drobností, které seděli i na toho z předchozího článku.
A jednou jsme zrovna takhle šli s kamarádkou (na tom vandru) kolem místa, kde se pásly krávy, a povídaly si o tom, jak jsme se s kým seznámily.
Když v tom jsem si ty dva případy spojila dohromady.
Kruci! Vždyť já jsem se tehdy setkala se svým přítelem!! (ex, jen technická poznámka)
A najednou... Jako by to všechno zapadlo do jedné mozaiky. Tedy, kolik čtyřkovch blonďáků je z Lomnice (opět pozměný název... Ale to jsou všechny, nemusíte se bát ;)), hraje florbal a chodím teď druhým rokem do škodovky?
Pravda, nepravda, mozek by mi nedal pokoj, dokud by se nedozvěděl, jak se věci mají. A tak, někdy k věčeru (neměli jsme hodinky) jsem ze sebe uprostřed pastvin s krávami shodila půltový batoh (už jsem vám někdy řekla, že mám skolny přehánět?), vyhrabala ze dna mobil, zapnula a zavolala příteli.
Nastala trochu komická situace, kdy jsem se rozpačitě zeptala:
"Hele... Jel jsi někdy před rokem touhle dobou v pátek vlakem domů do Lomnice?" načež se to všechno trochu zkomplikovalo, protože takový detail on sám nevěděl.
Přece by nemohl zapomenout takovou událost!! A o tom mě také o minutu později ujistil, a že to určitě nebyl on.
Hlava se mi trochu zamotala a mě došlo, že v životě se nemůže stát až tak nepravděpodobná situace. Trochu mě to uklidnilo, protože kdybych opravdu tehdy potkala svého přítele... Nevím, co bych dělala, snad bych dokonce ještě začala věřit na osud.
Ale konečně bych mohla říct tu větu: "Neřila jsem na osud... Do té doby, než jsem potkala tebe" s alespoň malým nádechem pravdy a vykládala všem bezvadnou storku, jak jsme se seznámili.
Tou dobou jsem chodila s jedním klukem z okolí, blonďatý, vzhledově tak čtyřka, ale měla jsem ho ráda. vždycky se tak hezky smál a vyprávěl mi hodně o sobě.
Byl z Lomnice (pro účely soukromí název města změněn), dřív hrál florbal, teď byl ve druháku ve škodovce a spoustu takových drobností, které seděli i na toho z předchozího článku.
A jednou jsme zrovna takhle šli s kamarádkou (na tom vandru) kolem místa, kde se pásly krávy, a povídaly si o tom, jak jsme se s kým seznámily.
Když v tom jsem si ty dva případy spojila dohromady.
Kruci! Vždyť já jsem se tehdy setkala se svým přítelem!! (ex, jen technická poznámka)
A najednou... Jako by to všechno zapadlo do jedné mozaiky. Tedy, kolik čtyřkovch blonďáků je z Lomnice (opět pozměný název... Ale to jsou všechny, nemusíte se bát ;)), hraje florbal a chodím teď druhým rokem do škodovky?
Pravda, nepravda, mozek by mi nedal pokoj, dokud by se nedozvěděl, jak se věci mají. A tak, někdy k věčeru (neměli jsme hodinky) jsem ze sebe uprostřed pastvin s krávami shodila půltový batoh (už jsem vám někdy řekla, že mám skolny přehánět?), vyhrabala ze dna mobil, zapnula a zavolala příteli.
Nastala trochu komická situace, kdy jsem se rozpačitě zeptala:
"Hele... Jel jsi někdy před rokem touhle dobou v pátek vlakem domů do Lomnice?" načež se to všechno trochu zkomplikovalo, protože takový detail on sám nevěděl.
Přece by nemohl zapomenout takovou událost!! A o tom mě také o minutu později ujistil, a že to určitě nebyl on.
Hlava se mi trochu zamotala a mě došlo, že v životě se nemůže stát až tak nepravděpodobná situace. Trochu mě to uklidnilo, protože kdybych opravdu tehdy potkala svého přítele... Nevím, co bych dělala, snad bych dokonce ještě začala věřit na osud.
Ale konečně bych mohla říct tu větu: "Neřila jsem na osud... Do té doby, než jsem potkala tebe" s alespoň malým nádechem pravdy a vykládala všem bezvadnou storku, jak jsme se seznámili.
Shledání ve vlaku
Jaro, nebo snad léto? Počasí na tričko, akorát po dešti, nasedám do vlaku, jako každé jiné páteční odpoledne, kdy mým jediným plánem je dostat se po škole co nejrychleji domů, odhodit tašku na zem v pokoji a jásat nad nadcházejícím volnem, které bude důkladně promarněno nedůležitými aktivitami.
Zasednu na jednu z těch pohodlných sedaček, naproti mě sedí čtyřkový blonďák (sorry lidi, všichni blonďáci mají pro mě nízkou bodovou stupnici) a hrozně mi připomíná jednoho človíčka, tedy, bývalého spolužáka.
Celou cestu přemýšlím: Je to on? Není to on?
Srdce mi bije jako o závod a já zápasím se strachem z odmítnutí, navázání jakkéhokoliv rozhovoru... Ale teď už se něj dívám příliš dlouho. Cesta rychle ubíhá a já už jsem skoro doma, už jenom pár zastávek.
Sakra! Musím něco udělat, nebo si to budu nadosmrti vyčítat.
Nakonec seberu všechnu svoji odvahu a rozpačitě se zeptám kluka naproti mě, jestli se náhodou neznáme a že mi hrozně moc připomíná jednoho kluka. Usměje se, zavrtí hlavou a já si najednou pod jeho pohledem přijdu tak nesvá... kdybych se alespoň dneska nalíčila, měla lépe vytrhané obočí, třeba i lepší oblečení nebo ne vlasy v culíku. Ale náhoda je blbec a bohužel i tak trochu svině, protože nám vždycky dopřeje filmovou scénu v ten nejnevhodnější okamžik.
Dáme se do řeči, zjišťuji, že je z Lomince (jméno města bylo změněno pro účely soukromí ;)), hraje florbal, chodí prvním rokem do škodovky a tak dále a tak dále.
Fascinovaně mu přikývnu dalších pár poznámek, pak mu zas říkám něco o sobě.
Sakra, blíží se zastávka, kde musím vystoupit. Kouknu na něj a řeknu si: kruci, kdy ho zase uvidím? A tak popadu kus papíru a tužku, v rychlosti naškrábu svůj face a čekám, jestli si mě přidá.
Nepřidal. Hajzlík jeden.
Ale ten den jsem se překonala, oslovila neznámého kluka a za to jsem vděčná.
O rok později jsem si na tu scénku vzpomněla... A spojila si jí se současnou situací. Více zde.
Zasednu na jednu z těch pohodlných sedaček, naproti mě sedí čtyřkový blonďák (sorry lidi, všichni blonďáci mají pro mě nízkou bodovou stupnici) a hrozně mi připomíná jednoho človíčka, tedy, bývalého spolužáka.
Celou cestu přemýšlím: Je to on? Není to on?
Srdce mi bije jako o závod a já zápasím se strachem z odmítnutí, navázání jakkéhokoliv rozhovoru... Ale teď už se něj dívám příliš dlouho. Cesta rychle ubíhá a já už jsem skoro doma, už jenom pár zastávek.
Sakra! Musím něco udělat, nebo si to budu nadosmrti vyčítat.
Nakonec seberu všechnu svoji odvahu a rozpačitě se zeptám kluka naproti mě, jestli se náhodou neznáme a že mi hrozně moc připomíná jednoho kluka. Usměje se, zavrtí hlavou a já si najednou pod jeho pohledem přijdu tak nesvá... kdybych se alespoň dneska nalíčila, měla lépe vytrhané obočí, třeba i lepší oblečení nebo ne vlasy v culíku. Ale náhoda je blbec a bohužel i tak trochu svině, protože nám vždycky dopřeje filmovou scénu v ten nejnevhodnější okamžik.
Dáme se do řeči, zjišťuji, že je z Lomince (jméno města bylo změněno pro účely soukromí ;)), hraje florbal, chodí prvním rokem do škodovky a tak dále a tak dále.
Fascinovaně mu přikývnu dalších pár poznámek, pak mu zas říkám něco o sobě.
Sakra, blíží se zastávka, kde musím vystoupit. Kouknu na něj a řeknu si: kruci, kdy ho zase uvidím? A tak popadu kus papíru a tužku, v rychlosti naškrábu svůj face a čekám, jestli si mě přidá.
Nepřidal. Hajzlík jeden.
Ale ten den jsem se překonala, oslovila neznámého kluka a za to jsem vděčná.
O rok později jsem si na tu scénku vzpomněla... A spojila si jí se současnou situací. Více zde.
Překonat strach
Zastavit se v čase, uvědomit si, co je naším strachem a překonat ho je neskutečně důležité. Protože s každým překonáním strachu získáme obrovskou spoustu zkušeností, načíme se něco nového a dodá nám to odvahy do příště.
Posiluje to osobnost. Vyjít s komfortní zóny do světa je občas těžké, ale za ten pocit, když se vám podaří strach překonat, to přece stojí! ;)
Nejlepší je začít něčím jednoduchým, nemusíte hnedka hladit pavouky, pokud trpíte arachnofobií...
Třeba já jsem jen vylezla na strom, který není ani tak vysoký a skočila jsem. Jasně, chvíli jsem tam stála na vrcholu a hleděla dolů a přemýšlela, jaký to asi bude, nakonec jsem pudy nenechala zvítězit a skočila. Je důležité si to odpočítat. Říct si tři, dva, jedna, teď a opravdu skočit, protože když to neuděláte na poprvé, budete tam jen tak dál sedět a čučet dolů a nakonec se stejně neodhodláte. Čím déle tam sedíte, tím spíš neskočíte.
Když to ale uděláte hned, nejprve se ve vzduchu zděsíte, co jste to udělali, ale pak když dopadnete, uvolní se celým vaším tělem hormony štěstí, že jste to vlastně přežili a překonali svůj strach.
Stejně tak jsem jednou skočila z houpačky z nižší skály u jednoho rybníka poblíž. Prostě jsem se rozeběhla a než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně dělám, už jsem byla dole a jásala štěstím v rozbahněné vodě.
Překonání strachu vás posílí, nebudete se tolik bát jiných věcí příště, budete se pak cítit mnohem svobodněji v životě, protože se budete cítit, že si ho řídíte sami a nenecháte se zmítat vnějšími vlivy.
Dnes se mi například podařilo překonat strach z odmítnutí. Protože je to dlouhá storka, nechám si jí na samostatný článek, ale můžu vám říct, že celou cestu domů jsem poskakovala radostí v dešti.
Posiluje to osobnost. Vyjít s komfortní zóny do světa je občas těžké, ale za ten pocit, když se vám podaří strach překonat, to přece stojí! ;)
Nejlepší je začít něčím jednoduchým, nemusíte hnedka hladit pavouky, pokud trpíte arachnofobií...
Třeba já jsem jen vylezla na strom, který není ani tak vysoký a skočila jsem. Jasně, chvíli jsem tam stála na vrcholu a hleděla dolů a přemýšlela, jaký to asi bude, nakonec jsem pudy nenechala zvítězit a skočila. Je důležité si to odpočítat. Říct si tři, dva, jedna, teď a opravdu skočit, protože když to neuděláte na poprvé, budete tam jen tak dál sedět a čučet dolů a nakonec se stejně neodhodláte. Čím déle tam sedíte, tím spíš neskočíte.
Když to ale uděláte hned, nejprve se ve vzduchu zděsíte, co jste to udělali, ale pak když dopadnete, uvolní se celým vaším tělem hormony štěstí, že jste to vlastně přežili a překonali svůj strach.
Stejně tak jsem jednou skočila z houpačky z nižší skály u jednoho rybníka poblíž. Prostě jsem se rozeběhla a než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně dělám, už jsem byla dole a jásala štěstím v rozbahněné vodě.
Překonání strachu vás posílí, nebudete se tolik bát jiných věcí příště, budete se pak cítit mnohem svobodněji v životě, protože se budete cítit, že si ho řídíte sami a nenecháte se zmítat vnějšími vlivy.
Dnes se mi například podařilo překonat strach z odmítnutí. Protože je to dlouhá storka, nechám si jí na samostatný článek, ale můžu vám říct, že celou cestu domů jsem poskakovala radostí v dešti.
První červená knihovna
Když mi bylo necelých 14, nevím přesně, vstoupila jsem poprvé do naší akorát založené knihovničky v naší vesnici.
Mimochodem, vede to tam jedna moc milá postarší dáma, která je akčnější než většina mladých lidí; a vždycky říká, že by čtěnárům i platila za to, kdyby chodili do její knihovny (a ano, knihovna je zdarma).
Nechala jsem se smysly zavést k fantazy poličce a helde. Obálkou mě zaujala sága prokletých, s nadšením si jí půjčila a pak už jenom všem o svém novém objevu vyprávěla.
Když se mě ptala máma, odpověděla jsem a dokonce začala popisovat děj, stejně tak u dědy a všech dalších rodiných příslušníků.
A pak jsem jednoho dne zabloudila na internet, abych si přečetla něco o dalších dílech. Co jsem našla, a nečekala jsem, bylo, že se kniha hodnotí jako červená knihovna. A napříště, když jsem se vrátila do té samé knihovny, mi začali knihovce nadšeně nabízet jejich oblíbenou "červenou četbu". Několik historických románů, pár trochu méně historických...
Když se nad tím tak zamyslím zpětně, je fakt, že sexuálních scén tam bylo fakt hodně, ale tak nějak ... mi to přišlo normální, prostě jsem se nad tím nezamýšlela.
A když si vzpomenu na to, že ve svých 14-ti mi moje máma jeptiška zakazovala číst poslední díl stmívání, protože to prý není pro holky v mém věku, jo... docela slušný začátek :)). Musím ale říct, že je to první a poslední červená knihovna, která mě v životě chytila a to dost možná jen protože, že v ní bylo hodně prvků fantasy a nevěděla jsem, co je to vlastně za žánr.
Mimochodem, vede to tam jedna moc milá postarší dáma, která je akčnější než většina mladých lidí; a vždycky říká, že by čtěnárům i platila za to, kdyby chodili do její knihovny (a ano, knihovna je zdarma).
Nechala jsem se smysly zavést k fantazy poličce a helde. Obálkou mě zaujala sága prokletých, s nadšením si jí půjčila a pak už jenom všem o svém novém objevu vyprávěla.
Když se mě ptala máma, odpověděla jsem a dokonce začala popisovat děj, stejně tak u dědy a všech dalších rodiných příslušníků.
A pak jsem jednoho dne zabloudila na internet, abych si přečetla něco o dalších dílech. Co jsem našla, a nečekala jsem, bylo, že se kniha hodnotí jako červená knihovna. A napříště, když jsem se vrátila do té samé knihovny, mi začali knihovce nadšeně nabízet jejich oblíbenou "červenou četbu". Několik historických románů, pár trochu méně historických...
Když se nad tím tak zamyslím zpětně, je fakt, že sexuálních scén tam bylo fakt hodně, ale tak nějak ... mi to přišlo normální, prostě jsem se nad tím nezamýšlela.
A když si vzpomenu na to, že ve svých 14-ti mi moje máma jeptiška zakazovala číst poslední díl stmívání, protože to prý není pro holky v mém věku, jo... docela slušný začátek :)). Musím ale říct, že je to první a poslední červená knihovna, která mě v životě chytila a to dost možná jen protože, že v ní bylo hodně prvků fantasy a nevěděla jsem, co je to vlastně za žánr.
pondělí 17. srpna 2015
Cíl: aneb z nic nedělání bych asi zešílela
Práce šlechtí.
To je přece známý fakt!
Člověka, který doma pomáhá a člověka, který jen lelkuje a sleduje televizi, od sebe poznáte na první pohled. Jak? Jeden vám bude připadat sympatický, ten druhý tak trochu... Líný, neochotný, nemastný, neslaný. A tak trochu pesimističtější, méně veselý, pořád si na něco stěžuje. Možná je to jen předsudek, doměnka, kterou bych si neměla vytvářet, ale je to prostě způsob, jakým vidím věci já.
Když se nad tím tak ale zamyslím, vždycky když byli prázdniny a já neměla žádné plány, ke konci už mi začalo hrabat, protože do práce jsem se dobrovolně nehrnula. Prokastiovala jsem, jak jen to bylo možné a odkládala každou maličkost na nedohledné časy, dokonce jsem změnila slovo NĚKDY na NIKDY.
Chodila jsem od bedny k bedně a snažila se najít útěchu v zprofanovaných kýčovitých seriálech a telenovelách, hrála online hry a proseděla půl dne v pyžamu. Temná to historie moje.
Prvních pár dní, možná dva tři, to bylo ještě docela fajn. Prostě jsem si potřebovala odpočinout od školy, stresu a povinností. Tak nějak od celého světa.
Ale ke konci týdne už mě nebavilo vůbec nic, vtipy mi nepřišli vtipné, jídlo mi nepřišlo chutné a můj život neměl smysl. Člověk si pak říká proč vůbec vstávat, prožít znova ten samý scénář, shlédnout o jednu epizodu víc a těšit se rok na další sérii.
A to je přesně tak chvíle, kdy se normálně začnete těšit do školy. Je to svým způsobem změna prostředí, nějaké povinnosti, něco, čemu se nemůžete vyhnout a hlavně nějaký CÍL.
Z chvilkového potěšení se nedá žít pořád a přesto to tak většina lidí (a bohužel i já) má. Žene se za emocemi, zábavou, jdou tam, kde je největší sranda a dělají jen to, co je baví. Prokastinují a odkládají všechno na takzvané potom, jenom proto, aby si mohli užít toho chvilkového štěstí. Ale je to jako droga, jen slabší odvar, trvá jen chvíli a potom to už jde jenom z kopce.
Když si ale v životě dáme cíl, a je jedno, jestli tím cílem bude napsat sto článků na blog (mimochodem docela dobrý nápad) nebo naučit se vařit, umýt všechna okna v domě a tak podobně... Je to jedno, protože jediné na čem záleží je, abychom ten cíl splnili. V průběhu to bude těžké, nebude se nám chtít a možná to budeme chtít několikrát vzdát, ale tomu pocitu na konci se nic nevyrovná. Je to pocit uspokojení z dobré práce, jásáme z dokončené práce jak v reklamě na Hornbach a hned si tyčíme další cíle. A takhle se chovají v životě úspěšní lidé. Nebaží po chvilkových momentech, neženou se za emoci, ale snaží se dosáhnout něčeho, co pro ně má v životě smysl.
Řekněte si tedy nějaký cíl, do kdy ho splníte a jdetě na to! Protože jinak se stejně jako já ke konci týdne zlbázníte z nic nedělání a budete se těšit na něco tak banálního jako je škola. Nemám nic proti škole jako takové, ale trávíme tam až příliš času, který by se dal mnohem lépe využít.
To je přece známý fakt!
Člověka, který doma pomáhá a člověka, který jen lelkuje a sleduje televizi, od sebe poznáte na první pohled. Jak? Jeden vám bude připadat sympatický, ten druhý tak trochu... Líný, neochotný, nemastný, neslaný. A tak trochu pesimističtější, méně veselý, pořád si na něco stěžuje. Možná je to jen předsudek, doměnka, kterou bych si neměla vytvářet, ale je to prostě způsob, jakým vidím věci já.
Když se nad tím tak ale zamyslím, vždycky když byli prázdniny a já neměla žádné plány, ke konci už mi začalo hrabat, protože do práce jsem se dobrovolně nehrnula. Prokastiovala jsem, jak jen to bylo možné a odkládala každou maličkost na nedohledné časy, dokonce jsem změnila slovo NĚKDY na NIKDY.
Chodila jsem od bedny k bedně a snažila se najít útěchu v zprofanovaných kýčovitých seriálech a telenovelách, hrála online hry a proseděla půl dne v pyžamu. Temná to historie moje.
Prvních pár dní, možná dva tři, to bylo ještě docela fajn. Prostě jsem si potřebovala odpočinout od školy, stresu a povinností. Tak nějak od celého světa.
Ale ke konci týdne už mě nebavilo vůbec nic, vtipy mi nepřišli vtipné, jídlo mi nepřišlo chutné a můj život neměl smysl. Člověk si pak říká proč vůbec vstávat, prožít znova ten samý scénář, shlédnout o jednu epizodu víc a těšit se rok na další sérii.
A to je přesně tak chvíle, kdy se normálně začnete těšit do školy. Je to svým způsobem změna prostředí, nějaké povinnosti, něco, čemu se nemůžete vyhnout a hlavně nějaký CÍL.
Z chvilkového potěšení se nedá žít pořád a přesto to tak většina lidí (a bohužel i já) má. Žene se za emocemi, zábavou, jdou tam, kde je největší sranda a dělají jen to, co je baví. Prokastinují a odkládají všechno na takzvané potom, jenom proto, aby si mohli užít toho chvilkového štěstí. Ale je to jako droga, jen slabší odvar, trvá jen chvíli a potom to už jde jenom z kopce.
Když si ale v životě dáme cíl, a je jedno, jestli tím cílem bude napsat sto článků na blog (mimochodem docela dobrý nápad) nebo naučit se vařit, umýt všechna okna v domě a tak podobně... Je to jedno, protože jediné na čem záleží je, abychom ten cíl splnili. V průběhu to bude těžké, nebude se nám chtít a možná to budeme chtít několikrát vzdát, ale tomu pocitu na konci se nic nevyrovná. Je to pocit uspokojení z dobré práce, jásáme z dokončené práce jak v reklamě na Hornbach a hned si tyčíme další cíle. A takhle se chovají v životě úspěšní lidé. Nebaží po chvilkových momentech, neženou se za emoci, ale snaží se dosáhnout něčeho, co pro ně má v životě smysl.
Řekněte si tedy nějaký cíl, do kdy ho splníte a jdetě na to! Protože jinak se stejně jako já ke konci týdne zlbázníte z nic nedělání a budete se těšit na něco tak banálního jako je škola. Nemám nic proti škole jako takové, ale trávíme tam až příliš času, který by se dal mnohem lépe využít.
Recept na štěstí
Každý má občas slabší chvilku, kdy pochybuje o světě, sobě, nebo čemkoliv... Někdo se přes to možná dostal, ale ví, jaký pocit to je.
Tohle je návod pro ty, kteří se takové chvili chtějí zbavit. Z osobní zkušenosti musím říct, že to pomáhá, ačkoliv to ne vždy dodržuji. Každopádně teď, když znám recept, vím, jak si nastavit život podle sebe.
Jsou to tři věci, velmi jednoduché a velmi účinné.
1. Alespoň půl hodiny denně číst. A čtením myslím knihy, které nás nějakým způsobem rozvíjejí, posunou dál, předají nové zkušenosti nebo nás k něčemu motivují, případně inspirují. Jednou sem napíšu seznam knih, které stojí za to si přečíst.
2. Alespoň půl hodiny denně cvičit. Protáhnout se, zacvičit si jógu, udělat pár dřepů, jít do fitka... Cokoliv. Prostě se věnovat trochu zdravému pohybu a dopřát tělu aspoň jednou za týden dát si do těla.
3. Zdravě jíst. Nejenomže je to ZDRAVÉ, což je argument sám za sebe, ale lidé, co jedí zdravě, mají více energie, chuti do života a veselí v sobě. Důležité jsou snídaně a pak taky se nepřejídat před tím než jdete spát; ideálně se nepřejídat vůbec.
Teď tedy znáte návod na štěstí a co v něm není, najdete si v knihách.
Vím, že to funguje, jen škoda, že to nedodržuji, ale snad budete mít vy větší vytrvalost.
Tohle je návod pro ty, kteří se takové chvili chtějí zbavit. Z osobní zkušenosti musím říct, že to pomáhá, ačkoliv to ne vždy dodržuji. Každopádně teď, když znám recept, vím, jak si nastavit život podle sebe.
Jsou to tři věci, velmi jednoduché a velmi účinné.
1. Alespoň půl hodiny denně číst. A čtením myslím knihy, které nás nějakým způsobem rozvíjejí, posunou dál, předají nové zkušenosti nebo nás k něčemu motivují, případně inspirují. Jednou sem napíšu seznam knih, které stojí za to si přečíst.
2. Alespoň půl hodiny denně cvičit. Protáhnout se, zacvičit si jógu, udělat pár dřepů, jít do fitka... Cokoliv. Prostě se věnovat trochu zdravému pohybu a dopřát tělu aspoň jednou za týden dát si do těla.
3. Zdravě jíst. Nejenomže je to ZDRAVÉ, což je argument sám za sebe, ale lidé, co jedí zdravě, mají více energie, chuti do života a veselí v sobě. Důležité jsou snídaně a pak taky se nepřejídat před tím než jdete spát; ideálně se nepřejídat vůbec.
Teď tedy znáte návod na štěstí a co v něm není, najdete si v knihách.
Vím, že to funguje, jen škoda, že to nedodržuji, ale snad budete mít vy větší vytrvalost.
Knihy, cennější než zlato
V knihách se skrývá opravdu velká modroust. Vždyť od té doby, co se vynalezlo písmo (a možná o trochu později) se do nich začali zapisovat všechny dovednosti. Díky nim víme, jaké to bylo dřív a můžeme se poučit z chyb (ano, přesně tak, můžeme si je nastudovat, abychom aspoň věděli, kterou chybu to opakujeme) a přenést modroust z učeného na žáka.
Vlastně to dost usnadnilo celou výuku, urychlilo.
V knihách se toho dozvíte opravdu hodně, proto je důležité číst. Vždycky poznáte člověka, který o daném tématu něco přečetl a člověka, který jen viděl zprávy a chce se hádat.
Nemyslím teď beletrii, i když i ta nám může být v něčem přínosná, ale jsou to knihy, které nám radí do života, které nás posunou co nejdále.
Například v naší rodině koluje taková naše osobní bible. Ta kniha se jmenuje Tři mistři úspěchu a je to svazek tří knih: Jak se stát bohatým, Moc podvědomí a Jednání s lidma (nevím teď přesné názvy; a omlouvám se, ale nechce se mi to hledat).
Poprvé jsem si tu knihu půjčila v knihovně a když jsem si ji pak objednala na internetu, máma se docela zlobila, že dávám tolik peněz do knihy, kterou už jsem četla (ale nepřečetla jsem ji! :D). Nejlepší investice je ale do knih, protože ty nás někam posunou dál, něco nás přiučí. Není to jako jídlo, které nám zajistí chvilkový požitek nebo hezké oblečení, které stejně skončí za chvíli na dně skříně.
Takže tuhle knihu čte snad každý z naší rodiny, ale ještě ji ani jeden z nás nedočetl. V první části, kde radí, jak být bohatý, se vlastně jen dozvíte, jak být vytrvalý a dosáhnout svého cíle a podobně. A přesně to jsou informace, které by si měl přečíst každý, pokud nechce skončit tím, že bude každý den sedět u počítače, hrát heartstony a psát blog, který nikdo nečte, pod záminkou, že je to užitečné (totálně ne můj případ :D).
Jednou takhle odpoledne z minuty na minutu začala obrovská bouřka. Takže jsme všichni vyběhli a dali si závod o to, kdo dřív vypojí všechny antény, napájení do počítačů a tak dále. A pak jsme se na chvíli zastavili a já si s bráchou vyměnila pohled říkající "A co teď?"
A protože zrovna na stole ležela kniha Tři mistři úspěchu, kterou jsem měla otevřenou, v rychlosti jsme na ní mrkli a pak se na ni oba vrhli. Bohužel, brácha byl o trochu rychlejší a o trochu víc domýšlivější, když se s ní zamknul v pokoji. Naštavně jsem praštila do dveří a řekla:
"Tak mi dej aspoň Carnegieho!"
Načež pokrčil rameny (teda... asi... nemám rentegenové vidění, co vidí přes sklo) a podal mi Steva Jobse.
Knihy jsou skvělým zdrojem informací a dokážou vás v životě hodně naučit, pokud čtete ty správné a uděláte si na ně alespoň půl hodinky denně. Což mi připomíná...
Vlastně to dost usnadnilo celou výuku, urychlilo.
V knihách se toho dozvíte opravdu hodně, proto je důležité číst. Vždycky poznáte člověka, který o daném tématu něco přečetl a člověka, který jen viděl zprávy a chce se hádat.
Nemyslím teď beletrii, i když i ta nám může být v něčem přínosná, ale jsou to knihy, které nám radí do života, které nás posunou co nejdále.
Například v naší rodině koluje taková naše osobní bible. Ta kniha se jmenuje Tři mistři úspěchu a je to svazek tří knih: Jak se stát bohatým, Moc podvědomí a Jednání s lidma (nevím teď přesné názvy; a omlouvám se, ale nechce se mi to hledat).
Poprvé jsem si tu knihu půjčila v knihovně a když jsem si ji pak objednala na internetu, máma se docela zlobila, že dávám tolik peněz do knihy, kterou už jsem četla (ale nepřečetla jsem ji! :D). Nejlepší investice je ale do knih, protože ty nás někam posunou dál, něco nás přiučí. Není to jako jídlo, které nám zajistí chvilkový požitek nebo hezké oblečení, které stejně skončí za chvíli na dně skříně.
Takže tuhle knihu čte snad každý z naší rodiny, ale ještě ji ani jeden z nás nedočetl. V první části, kde radí, jak být bohatý, se vlastně jen dozvíte, jak být vytrvalý a dosáhnout svého cíle a podobně. A přesně to jsou informace, které by si měl přečíst každý, pokud nechce skončit tím, že bude každý den sedět u počítače, hrát heartstony a psát blog, který nikdo nečte, pod záminkou, že je to užitečné (totálně ne můj případ :D).
Jednou takhle odpoledne z minuty na minutu začala obrovská bouřka. Takže jsme všichni vyběhli a dali si závod o to, kdo dřív vypojí všechny antény, napájení do počítačů a tak dále. A pak jsme se na chvíli zastavili a já si s bráchou vyměnila pohled říkající "A co teď?"
A protože zrovna na stole ležela kniha Tři mistři úspěchu, kterou jsem měla otevřenou, v rychlosti jsme na ní mrkli a pak se na ni oba vrhli. Bohužel, brácha byl o trochu rychlejší a o trochu víc domýšlivější, když se s ní zamknul v pokoji. Naštavně jsem praštila do dveří a řekla:
"Tak mi dej aspoň Carnegieho!"
Načež pokrčil rameny (teda... asi... nemám rentegenové vidění, co vidí přes sklo) a podal mi Steva Jobse.
Knihy jsou skvělým zdrojem informací a dokážou vás v životě hodně naučit, pokud čtete ty správné a uděláte si na ně alespoň půl hodinky denně. Což mi připomíná...
Lidí, co nemají, co říct
Dneska jsem jela autobusem a cestou si četla. Jenomže jsem se nemohla stoustředit, protože hned za mnou mluvila jedna... ehm... postarší dáma se stříbrnými vlasy a to hoooodně nahlas. Nemůžu jí to ale vyčítat, možná už prostě jen měla věk, kdy jí dosluhují uši.
Normálně by mi to nevadilo, jenomže ona byla hrozně upovídaná, ale ve výsledku neřekla vůbec nic. Během dvou minut pětkrát (a teď nepřeháním, počítala jsem to), řekla, jak zítra jede do Jablonce, ale že teda ještě neví, jestli vůbec pojede, záleží na tom jestli bude pršet. A pak zbytek cesty probírala, jak teda bude a že by bylo nejlepší, kdyby svítilo sluníčko.
Její společnice, asi o trochu mladší (a nebo si barví vlasy, kdo ví), jen přikyvovala a ke konci cesty už jsem si všimla, že i klimbá.
Mám ráda upovídané lidi, mám ráda lidi obecně. Ráda si povídám a nevadí mi, když někdo mluví trochu nahlas... Ale prosím vás, když už něco chcete říct, prosím, ať to stojí za to! Protože jestli hodláte půl dne rozebírat zítřejší počasí a pětkrát zoopakovat, jak zítra jedete do Jablonce nakupovat, tak raději pomlčete. I ticho může být občas příjemné.
Vlastně, jednou jsem slyšela výrok, že ticho mezi dvěma lidma bude příjemné tehdy, kdy se stanou přáteli. A od té doby se nad tím zamýšlím a je to pravda. Když jdete ven s dobrým kamarádem, nemusíte si pořád povídat, nonstop, i když to může být zábavné. Občas prostě spolu chcete strávit nějaký čas, ale nemusíte pořád mluvit. Stačí, že tam jste, vedle sebe, a vnímáte se. Není to totiž takové to trapné ticho, kdy se s někým moc nebavíte nebo jste se teprve seznámili, tohle ticho je úplně jiné, spontánní a uvolněné.
Normálně by mi to nevadilo, jenomže ona byla hrozně upovídaná, ale ve výsledku neřekla vůbec nic. Během dvou minut pětkrát (a teď nepřeháním, počítala jsem to), řekla, jak zítra jede do Jablonce, ale že teda ještě neví, jestli vůbec pojede, záleží na tom jestli bude pršet. A pak zbytek cesty probírala, jak teda bude a že by bylo nejlepší, kdyby svítilo sluníčko.
Její společnice, asi o trochu mladší (a nebo si barví vlasy, kdo ví), jen přikyvovala a ke konci cesty už jsem si všimla, že i klimbá.
Mám ráda upovídané lidi, mám ráda lidi obecně. Ráda si povídám a nevadí mi, když někdo mluví trochu nahlas... Ale prosím vás, když už něco chcete říct, prosím, ať to stojí za to! Protože jestli hodláte půl dne rozebírat zítřejší počasí a pětkrát zoopakovat, jak zítra jedete do Jablonce nakupovat, tak raději pomlčete. I ticho může být občas příjemné.
Vlastně, jednou jsem slyšela výrok, že ticho mezi dvěma lidma bude příjemné tehdy, kdy se stanou přáteli. A od té doby se nad tím zamýšlím a je to pravda. Když jdete ven s dobrým kamarádem, nemusíte si pořád povídat, nonstop, i když to může být zábavné. Občas prostě spolu chcete strávit nějaký čas, ale nemusíte pořád mluvit. Stačí, že tam jste, vedle sebe, a vnímáte se. Není to totiž takové to trapné ticho, kdy se s někým moc nebavíte nebo jste se teprve seznámili, tohle ticho je úplně jiné, spontánní a uvolněné.
STOP PROKASTINACI!
Prokastinace. To nenáviděné slovo. Když totiž řeknu stop prokastinaci... Naznačuje to práci. A hodně práce, protože jsem prokastinovala dost dlouho.
Odkládat věci na potom se ale ne vždy vyplatí, zvlášť, když se vám toho pak hodně nakupí najednou a vy se stresujete, trháte si vlasy z hlavy a modlíte se, abyste zas mohli lehnout na pohovku nebo zasednout k televizi.
A protože už se celé prázdniny jen tak flákám a jen všechno odhazuji na potom, rozhodla jsem se vytyčit si velkou stopku.
Každé ráno, až vstanu, si napíšu alespoň dvě věci, které za daný den splním. A jestli budu odkládat "na zítra" musím udělat 10 dřepů. Jenom doufám, že ani ty neodložím...
Dřív jsem mívala v prohlížeči složku "Potom" kde se roky kupily stránky, na které jsem se chtěla ještě jednou podívat. Všechny jsem je až na čtyři vyházela (navíc, dost z nich už ani neexistovalo), články, co si chtěla přečíst jsem přečetla a zbytek prostě smazala, protože usoudila, že to najdu, až budu potřebovat.
Jenomže teď se mi zase hromadí lišta záložkama a já si říkám, že tuhle vlastnost by bylo nejlepší hodně eliminovat.
Nebo aspoň "uklízet" přinejmenším jednou týdně. Je to stejné jako stlát si postel nebo uklízet si pokojíček, prostě jednou za čas si sednout a udělat všechno, co jsme už dost dlouho odkládali.
Odkládat věci na potom se ale ne vždy vyplatí, zvlášť, když se vám toho pak hodně nakupí najednou a vy se stresujete, trháte si vlasy z hlavy a modlíte se, abyste zas mohli lehnout na pohovku nebo zasednout k televizi.
A protože už se celé prázdniny jen tak flákám a jen všechno odhazuji na potom, rozhodla jsem se vytyčit si velkou stopku.
Každé ráno, až vstanu, si napíšu alespoň dvě věci, které za daný den splním. A jestli budu odkládat "na zítra" musím udělat 10 dřepů. Jenom doufám, že ani ty neodložím...
Dřív jsem mívala v prohlížeči složku "Potom" kde se roky kupily stránky, na které jsem se chtěla ještě jednou podívat. Všechny jsem je až na čtyři vyházela (navíc, dost z nich už ani neexistovalo), články, co si chtěla přečíst jsem přečetla a zbytek prostě smazala, protože usoudila, že to najdu, až budu potřebovat.
Jenomže teď se mi zase hromadí lišta záložkama a já si říkám, že tuhle vlastnost by bylo nejlepší hodně eliminovat.
Nebo aspoň "uklízet" přinejmenším jednou týdně. Je to stejné jako stlát si postel nebo uklízet si pokojíček, prostě jednou za čas si sednout a udělat všechno, co jsme už dost dlouho odkládali.
Určité typi lidí drží při sobě
Určité typy lidí prostě drží při sobě. Tuhle větu jsem jednou slyšela od svého bráchy... a čím víc nad tím přemýšlím, tím větší pravda se mi to zdá.
Lidé, se kterými se bavíme nás hodně ovlivňují a proto bychom se měli bavit s lidma, které buď obdivujeme, líbí se nám na nich nějaká vlastnost (kterou bychom případně sami rádi měli), můžeme se od nich něco přiučit nebo na nás mají prostě dobrý vliv.
Pro mě je to občas trochu problém, protože se bavím s lidma, s kterýma se už delší dobu znám a tak se nezamýšlím nad tím, jaký mají na mě vliv (a taky se s nima nehodlám přestat bavit, ani kdyby to znamenalo, že jednou skončím pod mos... nebudu přehánět :D ale mám je moc ráda :)).
Jak se tedy seznámit s někým, kdo vám je podobný, je pracovitý a tak je i zároveň pro vás trochu motivací a má na vás dobrý vliv a vy se s ním chcete bavit?
Je to jednoduché, musíte dělat to co vás baví, věnovat se tomu a tímto způsobem se dostat i do společnosti, ve které mají ostatní stejné zájmy jako vy.
Například se můžete přidat na dobrovolnickou činnost, kde potkáte podobně smýšlející lidi, jako jste vy sami (pokud teda chcete pomáhat ostatním).
Pokud nacházíte oblibu v jídle, přihlašte se do kurzu vaření, pokud jste knihomolem, jděte na akci, kterou pořádá knihovna.
Určité typy lidí při sobě a tak když se budete věnovat činnosti, kterou milujete, narazíte přitom na podobně smýšlející lidi a hned budete mít společné téma, protože jste se chytli už i společného zájmu.
Lidé, se kterými se bavíme nás hodně ovlivňují a proto bychom se měli bavit s lidma, které buď obdivujeme, líbí se nám na nich nějaká vlastnost (kterou bychom případně sami rádi měli), můžeme se od nich něco přiučit nebo na nás mají prostě dobrý vliv.
Pro mě je to občas trochu problém, protože se bavím s lidma, s kterýma se už delší dobu znám a tak se nezamýšlím nad tím, jaký mají na mě vliv (a taky se s nima nehodlám přestat bavit, ani kdyby to znamenalo, že jednou skončím pod mos... nebudu přehánět :D ale mám je moc ráda :)).
Jak se tedy seznámit s někým, kdo vám je podobný, je pracovitý a tak je i zároveň pro vás trochu motivací a má na vás dobrý vliv a vy se s ním chcete bavit?
Je to jednoduché, musíte dělat to co vás baví, věnovat se tomu a tímto způsobem se dostat i do společnosti, ve které mají ostatní stejné zájmy jako vy.
Například se můžete přidat na dobrovolnickou činnost, kde potkáte podobně smýšlející lidi, jako jste vy sami (pokud teda chcete pomáhat ostatním).
Pokud nacházíte oblibu v jídle, přihlašte se do kurzu vaření, pokud jste knihomolem, jděte na akci, kterou pořádá knihovna.
Určité typy lidí při sobě a tak když se budete věnovat činnosti, kterou milujete, narazíte přitom na podobně smýšlející lidi a hned budete mít společné téma, protože jste se chytli už i společného zájmu.
Tři otázky
Existují přesně tři otázky, na který by se měl správně zkušený kluk zeptat. Nebo alespoň ten, který četl stejný článek na netu...
1. Chceš to?
2. Jak se ti to líbí?
3. Bolí tě to?
Hrozně moc kluků se na to prý ptá a mě by opravdu zajímalo, kde se něco takového dočetli (protože všichni četli babské rady na netu a to se prostě nezakecá).
Takže jestli někde narázíte na článek, kde něco takového radí, tak mi prosím pošlete odkaz, ať si taky přečtu to, co si čtou kluci a myslí si, že to funguje na ženský (no nefunguje, když toho 90% napsali stejně jenom chlapi).
Občas mě prostě baví číst návody pro kluky jak sbalit holku a přemýšlet nad tím, jestli by některé věci z toho fungovali na mě.
Problém nastává ve chvíli, kdy se setkáte s klukem, který četl stejný článek jako vy a zkouší na vás triky, které si nastudoval.
1. Chceš to?
2. Jak se ti to líbí?
3. Bolí tě to?
Hrozně moc kluků se na to prý ptá a mě by opravdu zajímalo, kde se něco takového dočetli (protože všichni četli babské rady na netu a to se prostě nezakecá).
Takže jestli někde narázíte na článek, kde něco takového radí, tak mi prosím pošlete odkaz, ať si taky přečtu to, co si čtou kluci a myslí si, že to funguje na ženský (no nefunguje, když toho 90% napsali stejně jenom chlapi).
Občas mě prostě baví číst návody pro kluky jak sbalit holku a přemýšlet nad tím, jestli by některé věci z toho fungovali na mě.
Problém nastává ve chvíli, kdy se setkáte s klukem, který četl stejný článek jako vy a zkouší na vás triky, které si nastudoval.
Ideální kluk
Jak vypadá ideální kluk? To je docela těžká otázka.
Zajímavé je, že vždycky, když se někoho zeptáte, odpoví vám takové to: "Aby byl milej, hodnej, měl mě rád, ..." ale to je přece skoro každý kluk! Takže teď se budeme zabývat trochu konkrétněji.
Ideální kluk nevypadá jako sexbomba z obálky časopisu, ačkoliv takovým bych samozřejmě nepohrdla, ale většinou se na tyto typy lepí holky jako mouchy na mucholapky a nedokážou se pak z jeho spárů vymanit ven, i když vědí, že si jich třeba dost neváží.
Proto hledáme kluka v rozmezí 3, možná 4-9 bodů, to znamená, že ani nemusí být moc hezký, ale dost na to, aby nás přitahoval (a... nechtělo se nám zvracet, když ho políbíme).
Vlastnosti milej, hodnej a aby mě měl rád vynecháme, to tak trochu beru jako samozřejmost -- nebude přece chodit s někým, kdo se ke mě chová jako k loutce a ještě je na mě zlý. A taky mluvíme o ideálním klukovi, takže si můžeme navymýšlet hory doly, ale budeme vědět, že stejně jako ve fyzice a v reálném životě, ideál prostě neexistuje.
Hrozně sexy ale je, když vidíte kluka se chovat mile ke svým sourozencům, když ho vidíte, jak o ně starostlivě dbá a pečuje. Nebo když se hezky chová ke své mamince. Podla Freuda tak jak se chováme ke svým rodičům se pak budeme později chovat i ke svým partnerům, takže na tohle obvzlášť pozor.
Měl by být rozumný, vědět, jak se zachovat v daných situacích a zůstat klidný, ačkoliv už ostatní běsní.
Mě osobně celkem přitahují tiché typy, takový ty, které sice moc nenamluví, ale když už něco řeknout, tak to stojí za to a je to vtipné!
Trochu tajnůstkářský, takový, který se o vás nehlásí už hned, co vás uvidí, ale naopak si vás moc nevšímá. Což je trochu problém, protože takové kluci většinou nemají zájem...
Rozhodně je důležité, aby jste si s ním měli co říct. Zpočátku je to jednoduché, je hodně témat -- od sourozenců přes dům a zahradu nebo školu; jednodušše se terpve poznáváte, takže je vždy na co se zeptat. Pak ale musíte najít společné zájmy.
Vztah, ve kterém si nebudete s tím druhým tolik povídat a jen se budete pořád někde muchlovat, vás velmi brzy omrzí.
Musí to být někdo, kdo vás pochopí, přijme ty takovou (takového) jaká (jaký) jsi a bude tolerovat vaše chyby, ale to se samozřejmě očekává i od tebe.
Zajímavé je, že vždycky, když se někoho zeptáte, odpoví vám takové to: "Aby byl milej, hodnej, měl mě rád, ..." ale to je přece skoro každý kluk! Takže teď se budeme zabývat trochu konkrétněji.
Ideální kluk nevypadá jako sexbomba z obálky časopisu, ačkoliv takovým bych samozřejmě nepohrdla, ale většinou se na tyto typy lepí holky jako mouchy na mucholapky a nedokážou se pak z jeho spárů vymanit ven, i když vědí, že si jich třeba dost neváží.
Proto hledáme kluka v rozmezí 3, možná 4-9 bodů, to znamená, že ani nemusí být moc hezký, ale dost na to, aby nás přitahoval (a... nechtělo se nám zvracet, když ho políbíme).
Vlastnosti milej, hodnej a aby mě měl rád vynecháme, to tak trochu beru jako samozřejmost -- nebude přece chodit s někým, kdo se ke mě chová jako k loutce a ještě je na mě zlý. A taky mluvíme o ideálním klukovi, takže si můžeme navymýšlet hory doly, ale budeme vědět, že stejně jako ve fyzice a v reálném životě, ideál prostě neexistuje.
Hrozně sexy ale je, když vidíte kluka se chovat mile ke svým sourozencům, když ho vidíte, jak o ně starostlivě dbá a pečuje. Nebo když se hezky chová ke své mamince. Podla Freuda tak jak se chováme ke svým rodičům se pak budeme později chovat i ke svým partnerům, takže na tohle obvzlášť pozor.
Měl by být rozumný, vědět, jak se zachovat v daných situacích a zůstat klidný, ačkoliv už ostatní běsní.
Mě osobně celkem přitahují tiché typy, takový ty, které sice moc nenamluví, ale když už něco řeknout, tak to stojí za to a je to vtipné!
Trochu tajnůstkářský, takový, který se o vás nehlásí už hned, co vás uvidí, ale naopak si vás moc nevšímá. Což je trochu problém, protože takové kluci většinou nemají zájem...
Rozhodně je důležité, aby jste si s ním měli co říct. Zpočátku je to jednoduché, je hodně témat -- od sourozenců přes dům a zahradu nebo školu; jednodušše se terpve poznáváte, takže je vždy na co se zeptat. Pak ale musíte najít společné zájmy.
Vztah, ve kterém si nebudete s tím druhým tolik povídat a jen se budete pořád někde muchlovat, vás velmi brzy omrzí.
Musí to být někdo, kdo vás pochopí, přijme ty takovou (takového) jaká (jaký) jsi a bude tolerovat vaše chyby, ale to se samozřejmě očekává i od tebe.
čtvrtek 13. srpna 2015
Další meta?
Je hrozně povrchní si myslet, že chlapům jde jenom o jedno. Boužel tak s tím ve většíně případů počítám, ale musím říct (a opravit se), že i když je chlap nadržený nekrotný zívře, pořád se umí ovládat a má svou hrdost.
Ne každý si to prostě chce rozdat na záchodcích, znám kluky, kteří prostě o to nestojí, ale chtějí hezký vztah, z kterého potom časem něco vyplyne.
Naše názory na opačné pohlaví hodně utváří i to, s jakými typy lidí se setkáme, takže bychom si na to měli dávat bacha. Pokud si budeme myslet, že jde klukům jenom o jedno, budeme na takové neusátale narážet.
Ne každý si to prostě chce rozdat na záchodcích, znám kluky, kteří prostě o to nestojí, ale chtějí hezký vztah, z kterého potom časem něco vyplyne.
Naše názory na opačné pohlaví hodně utváří i to, s jakými typy lidí se setkáme, takže bychom si na to měli dávat bacha. Pokud si budeme myslet, že jde klukům jenom o jedno, budeme na takové neusátale narážet.
středa 12. srpna 2015
Detox
Uvažovali jste někdy nad tím, že byste alepsoň na týden přestali používat mobili, počítače, televizi a vůbec všechnu tuhle techniku, která nám toho má hodně usnadnit, ale místo toho dělá opak?
Já jsem rozhodně pro, udělat si takovou malou prázdinovou očistu... Najednou budu mít více času a tak dále. Trochu jsem nad tím přemýšlela a asi to udělám jenom s internetem. Zapnu si ho vždycky na půl hodiny denně (víc ne!) abych se mohla domluvit s ostatníme ven nebo tak. Ale počítač si zakazovat nechci, protože budu psát (snad!). Minimálně články, které publikuji později, v tom lepším případě snad dopíšu končně svůj příběh.
Já jsem rozhodně pro, udělat si takovou malou prázdinovou očistu... Najednou budu mít více času a tak dále. Trochu jsem nad tím přemýšlela a asi to udělám jenom s internetem. Zapnu si ho vždycky na půl hodiny denně (víc ne!) abych se mohla domluvit s ostatníme ven nebo tak. Ale počítač si zakazovat nechci, protože budu psát (snad!). Minimálně články, které publikuji později, v tom lepším případě snad dopíšu končně svůj příběh.
Fake číslo na pizzerii
Otravný kluk vás pronásleduje. Nebo prostě někdo, o koho nemáte zájem. Nebo je to někdo, s kým jste chlastali, líbí se vám, ale z nějakého důvodu mu prostě nechcete dát svoje číslo a tak se uchýlíte k vymýšlení fakovýho.
Nejlepší je, když změníte jenom jedno číslo, nejlépe to poedlní třeba o jedno výš (místo 5-ti dáte 6 a tak), takže z hlavy dokážete svoje fake číslo několikrát zoopakovat.
Dobrou kamarádku ale napadlo, že nejlepší by bylo místo fakovýho čísla dávat klukům rovnou číslo na linku na objednání pizzy (a ještě tam kde pracuje ;)). Zvýší se tak trřby a kluci aspoň nebudou tak zklamaní z odmítnutí, protože jídlo vždycky každý problém vyřešilo! Tedy... na těch několik vteřin.
Jak zjistit, jestli nám dotyčný dává fake číslo? Většinou se lidi neřídí tím, co jsem právě výšše popsala, takže když vám dají fake číslo, nepamatují si ho.
To znamená, že až budete kontrolovat číslo (nahlas), které vám dotyčný dal, prostě v něm udělejte naschvál chybu a čekejte, jestli zareaguje, nebo si jí ani nevšimne. Je to dobrý indikátor a pokud vám dá falešné číslo... Aspoň to víte dopředu :)). Ale stejně s tím asi moc nenaděláte...
Nejlepší je, když změníte jenom jedno číslo, nejlépe to poedlní třeba o jedno výš (místo 5-ti dáte 6 a tak), takže z hlavy dokážete svoje fake číslo několikrát zoopakovat.
Dobrou kamarádku ale napadlo, že nejlepší by bylo místo fakovýho čísla dávat klukům rovnou číslo na linku na objednání pizzy (a ještě tam kde pracuje ;)). Zvýší se tak trřby a kluci aspoň nebudou tak zklamaní z odmítnutí, protože jídlo vždycky každý problém vyřešilo! Tedy... na těch několik vteřin.
Jak zjistit, jestli nám dotyčný dává fake číslo? Většinou se lidi neřídí tím, co jsem právě výšše popsala, takže když vám dají fake číslo, nepamatují si ho.
To znamená, že až budete kontrolovat číslo (nahlas), které vám dotyčný dal, prostě v něm udělejte naschvál chybu a čekejte, jestli zareaguje, nebo si jí ani nevšimne. Je to dobrý indikátor a pokud vám dá falešné číslo... Aspoň to víte dopředu :)). Ale stejně s tím asi moc nenaděláte...
O čem mluvit
Vždycky jsem měla ráda upovídané lidi, protože jsem se příliš nemusela starat o to co říct, a přesto mezi námi byla vždycky bujná konverzace.
Moc ráda poslouchám, snad mnohem radši než vyprávím a u mě věřte, že je to pravda, i když to říká většina lidí a pak to má naopak.
Upovídání lidé jsou prostě fajn, protože je můžete poslouchat celé hodiny a stále vám to bude připadat zajímavé, pokud vám mají co říct. Ale jsou i případy (například jedna nejmenovaná spolužačka), kdy vám dotyčný začne vyprávět o tom, jak se v osmi letech poblinkal mamce na rameno a přijde mu to hrozně vtipné a očekává od vás, že se tomu budete smát. A takhle celý den něco vypráví.
Nicméně jsem usoudila, že většinou to, co upovídaní lidé říkají, je zajímavé (aslespoň z mého pohledu); ať už je to cokoliv. A protože mám ráda lidi, kteří mají co říct, musejí to tak mít i ostatní lidi.
Takže (a svým způsobem můžu za tuhle vlastnost být opravdu ráda, i když mi ji v dětsví hodně vyčítali) odteď budu dávat najevo svoji upovídanost a vykecám lidem díru do hlavy! ;) Pokud teda o to budou stát.
Abyste ale měli o čem mluvit, tak se také musíte něčemu věnovat. Ostatní si rádi poslechnou o nové vědecké teorii, pokud to řeknete laicky a zajímavě a přitom bude znát, že o tom dost víte. Stejně tak ale o nové knížce, seriálu, zážitku, historce...
Chce to něco dělat, aby se pořád něco dělo, ne jen tak seděl doma jako pecivál u pc, což ostatně já dělám teď v tuhle chvíli, když píšu články.
Jestli nad něčím občas strádám, tak je to sociální život. Jasně, mám hodně lidí, s kterýma se bavím, ale jak se říká s jídlem roste chuť, tak na tom něco bude. Chci si povídat celé dny až do šesti do rána! Poslouchat zajímavé přednášky, veselé historky a svěřovat se s nějvětšími tajmestvími (které ve skutečnosti ani nemám).
Shrnuto a podtženo: Abyste měli něco zajímavého o čem mluvit, tak se taky musíte něčemu zajímavému věnovat, protože obecná témata a společné zájmy nejou nekončným zlatým dolem a pak už se většinou mluví o tom, co se děje kolem.
Jednou jsem dokonce slyšela přísloví: "Velcí lidé hovoří o nápadech. Průměrní lidé hovoří o věcech. Malí lidé mluví o jiných lidech."
A když se nad tím tak zamyslíte -- to je ten důvod, proč lidé tak rádi pomlouvají. Není to ani tím, že by si chtěli tolik postěžovat, žárlili by, nesnesli tu osobu nebo ji chtěli pošpinit před ostatními, je to proto, že nevědí o čem mluvit a tohle je svým způsobem společné téma, pro které se každý nadchne.
Moc ráda poslouchám, snad mnohem radši než vyprávím a u mě věřte, že je to pravda, i když to říká většina lidí a pak to má naopak.
Upovídání lidé jsou prostě fajn, protože je můžete poslouchat celé hodiny a stále vám to bude připadat zajímavé, pokud vám mají co říct. Ale jsou i případy (například jedna nejmenovaná spolužačka), kdy vám dotyčný začne vyprávět o tom, jak se v osmi letech poblinkal mamce na rameno a přijde mu to hrozně vtipné a očekává od vás, že se tomu budete smát. A takhle celý den něco vypráví.
Nicméně jsem usoudila, že většinou to, co upovídaní lidé říkají, je zajímavé (aslespoň z mého pohledu); ať už je to cokoliv. A protože mám ráda lidi, kteří mají co říct, musejí to tak mít i ostatní lidi.
Takže (a svým způsobem můžu za tuhle vlastnost být opravdu ráda, i když mi ji v dětsví hodně vyčítali) odteď budu dávat najevo svoji upovídanost a vykecám lidem díru do hlavy! ;) Pokud teda o to budou stát.
Abyste ale měli o čem mluvit, tak se také musíte něčemu věnovat. Ostatní si rádi poslechnou o nové vědecké teorii, pokud to řeknete laicky a zajímavě a přitom bude znát, že o tom dost víte. Stejně tak ale o nové knížce, seriálu, zážitku, historce...
Chce to něco dělat, aby se pořád něco dělo, ne jen tak seděl doma jako pecivál u pc, což ostatně já dělám teď v tuhle chvíli, když píšu články.
Jestli nad něčím občas strádám, tak je to sociální život. Jasně, mám hodně lidí, s kterýma se bavím, ale jak se říká s jídlem roste chuť, tak na tom něco bude. Chci si povídat celé dny až do šesti do rána! Poslouchat zajímavé přednášky, veselé historky a svěřovat se s nějvětšími tajmestvími (které ve skutečnosti ani nemám).
Shrnuto a podtženo: Abyste měli něco zajímavého o čem mluvit, tak se taky musíte něčemu zajímavému věnovat, protože obecná témata a společné zájmy nejou nekončným zlatým dolem a pak už se většinou mluví o tom, co se děje kolem.
Jednou jsem dokonce slyšela přísloví: "Velcí lidé hovoří o nápadech. Průměrní lidé hovoří o věcech. Malí lidé mluví o jiných lidech."
A když se nad tím tak zamyslíte -- to je ten důvod, proč lidé tak rádi pomlouvají. Není to ani tím, že by si chtěli tolik postěžovat, žárlili by, nesnesli tu osobu nebo ji chtěli pošpinit před ostatními, je to proto, že nevědí o čem mluvit a tohle je svým způsobem společné téma, pro které se každý nadchne.
Fotka Hitlera na facebooku
Každý má na facebooku alespoň jednu fotku, na kterou není zrovna dvakrát hrdý. U mě je to třeba fotka, kde vypadám jako Hitler. Byly zrovna Vánoce a jako jeden dárek ve tříde jsem dostala umělé knírky... A co to znamená? Foťák a jedno selfie za druhým.
Takže máme hned několik fotek, kde máme knírky mexické, francouzské, motorkářšké... A já Hitlerův a tvářím se hodně naštvaně :D.
Naštěstí tam nejsem označená, takže když si mě přidává nějaký hezký kluk do přátel (a kéž by se to stávalo častěji! :D), tak ho nic takového nevyděsí ;). Ale přátelé o té fotce vědí a aspoň se pobaví.
Myslím si, že každý má nějakou takovou fotku s "černou historií" a kdo hledá, najde :P.
Takže máme hned několik fotek, kde máme knírky mexické, francouzské, motorkářšké... A já Hitlerův a tvářím se hodně naštvaně :D.
Naštěstí tam nejsem označená, takže když si mě přidává nějaký hezký kluk do přátel (a kéž by se to stávalo častěji! :D), tak ho nic takového nevyděsí ;). Ale přátelé o té fotce vědí a aspoň se pobaví.
Myslím si, že každý má nějakou takovou fotku s "černou historií" a kdo hledá, najde :P.
Deník vzdychů
Ještě před tím, než začnete sexuálně žít (wow, páni, nikdy bych nevěřila tomu, že tuhle větu napíšu; to je jak někde u nějaké gynekoložky) byste si měli založit deník vzdychů.
Prostě blog (nejlépe ručně psaný a na místě, kde ho nikdo nenajde), kam budete psát všechny své zážitky z postele. Je to výborná věc, protože po letech si to můžete přečíst a říct si "jo, měla jsem sakra dobrej život!!"
Svělou věcí je, když si napíšete článek před a po, kde vylíčíté svá očekávání (žádné nemějte! ;) ale víte, jak to myslím, jestli jste poprvé nervózní a tak dále) a pak vždycky až po. Časem můžete už psát jenom články po, dodat nějakou perličku, vtipnou hlášku, kterou někdo pronesl a tak podobně.
Po letech to oceníte. Znám několik lidí (aspoň od slyšení :D), kteří už si ani nepamatují s kolika partnery byly a to mi přijde jako hrozná škoda. Přinejmenším si psát jména! I když zážitky jsou samozřejmě lepší, prtožoe pak se budete mít čemu smát, až o něco zestárnete!! :))
Takže omluvte mě, ale jdu si založit svůj deník vzdychů :3.
Prostě blog (nejlépe ručně psaný a na místě, kde ho nikdo nenajde), kam budete psát všechny své zážitky z postele. Je to výborná věc, protože po letech si to můžete přečíst a říct si "jo, měla jsem sakra dobrej život!!"
Svělou věcí je, když si napíšete článek před a po, kde vylíčíté svá očekávání (žádné nemějte! ;) ale víte, jak to myslím, jestli jste poprvé nervózní a tak dále) a pak vždycky až po. Časem můžete už psát jenom články po, dodat nějakou perličku, vtipnou hlášku, kterou někdo pronesl a tak podobně.
Po letech to oceníte. Znám několik lidí (aspoň od slyšení :D), kteří už si ani nepamatují s kolika partnery byly a to mi přijde jako hrozná škoda. Přinejmenším si psát jména! I když zážitky jsou samozřejmě lepší, prtožoe pak se budete mít čemu smát, až o něco zestárnete!! :))
Takže omluvte mě, ale jdu si založit svůj deník vzdychů :3.
pondělí 10. srpna 2015
Vztahy
Jenom jsem chtěla říct, že bychom měli být vděční za naši dobu, kde se naskýtá hned spousta možností!! :D
Dříve to bylo jenom vztah a milenec (milenka) ... A za milence vás ještě k tomu pověsili! :D Dnes se toho naskýtá mnohem víc.
Friendzone -- Jenom kamarád. Tak tehle kluk má prostě smůlu pokud chce víc. Většinou je to někdo, s kým si fakt rozumíte, máte ho rádi, ale nechtěli byste s ním chodit. Jednou to jeden kluk definoval velmi přesně: Když někoho hodíte do friendzonu, máte ho sice fakt rádi, ale je moc ošklivý a hloupý, než abyste s ním chodili. Je to zlý, ale většinou to tak je, jsou to lidi, které máme rádi, ale nepřitahují nás a nemilujeme je. A nepiště prosím "Jsi fakt dobrý kamarád moc často." Zas jiný kluk (bože, jenom na tomhle blogu vypadám tak oblíbená mezi klukama, ve skutečnosti si jen píšu s ... trochu retardama. Tak jsem to říct nechtěla, ale víte jak to myslím) mi řekl: nikdy nedávej klukovi pocit že je ve friendzone když ho chceš využívat Využívat? Proč bych to dělala? Ale no tak! Každý z nás potřebuje někoho, kdo mu poradí, jak se chovat ke klukům. A nejlépe kluka, protože ten to bude vědět nejlépe. Chce to kamaráda, který vám na tohle odpoví, když to budete potřebovat.
Kamarád s výhodami -- Tak tady není co řešit. Shodli jsme se s kamarádkou, že kamarád s výhodami je to nejlepší, co můžete mít, protože se vyhnete příliš přeslazeným situacím, můžete s ním v klidu řešit i jiné věci a dokonce i jiné kluky nebo holky, protože jste jenom lepší kamarádi. Máte velký příjem sexu a kdykoliv mu můžete třeba říct: "Hele... ještě jsem klukovi kondom nenasazovala. Mohla bych to zkusit na tobě? ;)"
Navíc se můžete prokovat, všechno... jak říkám, ideální vztah.
Vztah -- Občas je to k podivu, ale opravdu něco takového na naší planetě ještě existuje. Krásný romantický vztah dvou lidí, kde si oba myslí, že našli toho pravého, a pak se po půl roce pohádají kvůli tomu, že ten druhý neumyl nádobí :). Musíme si jen uvědomit, že zamilovanost netrvá věčně a tak když hledáme vztah na opravdu dlouhou dobu, měl by vzniknout z přátelství (jinak je to jedno, možná právě naopak nemusí z přátelství být, pokud se jedná o krátkodobou záležitost; naopak to bude zajímavější -- ale pozor na to, abyste nezjistili, že s tím druhým nemáte příliš společného, nebo že si s ním dokonce nemáte co říct).
Všechny city jednou opadnou a pak se váš životní partner stane spíš něčím, co vnímáte jako rodinu, dobrého přítele. A manželství se stane pouze přistupováním na kompromisy. Proto hledejte ze začátku jen někoho, s kým si dobře rozumíte.
Milenci -- Můžete tomu říkat jak chcete, třeba i nabíječ, je to prostě kamarádství s výhodama ale bez toho kamarádství. Na něco takového je dobré přistoupit jenom s někým hodně zkušeným nebo s někým, s kým si toho nemáte moc co říct, ale přitahuje vás.
Dříve to bylo jenom vztah a milenec (milenka) ... A za milence vás ještě k tomu pověsili! :D Dnes se toho naskýtá mnohem víc.
Friendzone -- Jenom kamarád. Tak tehle kluk má prostě smůlu pokud chce víc. Většinou je to někdo, s kým si fakt rozumíte, máte ho rádi, ale nechtěli byste s ním chodit. Jednou to jeden kluk definoval velmi přesně: Když někoho hodíte do friendzonu, máte ho sice fakt rádi, ale je moc ošklivý a hloupý, než abyste s ním chodili. Je to zlý, ale většinou to tak je, jsou to lidi, které máme rádi, ale nepřitahují nás a nemilujeme je. A nepiště prosím "Jsi fakt dobrý kamarád moc často." Zas jiný kluk (bože, jenom na tomhle blogu vypadám tak oblíbená mezi klukama, ve skutečnosti si jen píšu s ... trochu retardama. Tak jsem to říct nechtěla, ale víte jak to myslím) mi řekl: nikdy nedávej klukovi pocit že je ve friendzone když ho chceš využívat Využívat? Proč bych to dělala? Ale no tak! Každý z nás potřebuje někoho, kdo mu poradí, jak se chovat ke klukům. A nejlépe kluka, protože ten to bude vědět nejlépe. Chce to kamaráda, který vám na tohle odpoví, když to budete potřebovat.
Kamarád s výhodami -- Tak tady není co řešit. Shodli jsme se s kamarádkou, že kamarád s výhodami je to nejlepší, co můžete mít, protože se vyhnete příliš přeslazeným situacím, můžete s ním v klidu řešit i jiné věci a dokonce i jiné kluky nebo holky, protože jste jenom lepší kamarádi. Máte velký příjem sexu a kdykoliv mu můžete třeba říct: "Hele... ještě jsem klukovi kondom nenasazovala. Mohla bych to zkusit na tobě? ;)"
Navíc se můžete prokovat, všechno... jak říkám, ideální vztah.
Vztah -- Občas je to k podivu, ale opravdu něco takového na naší planetě ještě existuje. Krásný romantický vztah dvou lidí, kde si oba myslí, že našli toho pravého, a pak se po půl roce pohádají kvůli tomu, že ten druhý neumyl nádobí :). Musíme si jen uvědomit, že zamilovanost netrvá věčně a tak když hledáme vztah na opravdu dlouhou dobu, měl by vzniknout z přátelství (jinak je to jedno, možná právě naopak nemusí z přátelství být, pokud se jedná o krátkodobou záležitost; naopak to bude zajímavější -- ale pozor na to, abyste nezjistili, že s tím druhým nemáte příliš společného, nebo že si s ním dokonce nemáte co říct).
Všechny city jednou opadnou a pak se váš životní partner stane spíš něčím, co vnímáte jako rodinu, dobrého přítele. A manželství se stane pouze přistupováním na kompromisy. Proto hledejte ze začátku jen někoho, s kým si dobře rozumíte.
Milenci -- Můžete tomu říkat jak chcete, třeba i nabíječ, je to prostě kamarádství s výhodama ale bez toho kamarádství. Na něco takového je dobré přistoupit jenom s někým hodně zkušeným nebo s někým, s kým si toho nemáte moc co říct, ale přitahuje vás.
neděle 9. srpna 2015
Sbalit holku na sex?
Jednou jsem se o tom bavila s dobrým kamarádem a on že už sbalil (ještě s jeho nejlepším kamarádem) hodně holek jen tak na sex. Jen tak ze srandy (a hlavně ze zvědavosti! :D) jsem se mu řekla: "Ukaž mi své triky, Cassanovo :P" a on se rozpovídal.
Vysvětloval mi:
prostě když jim píšeš toto oni si pak myslej že si hodnej milej atd...chtěj tě na vztah a pak to přijde to musíš mile a zdvořile odmítnout a ona ti pak napíše tu kouzelnou větou o kterou se tak snažíš
Tím toto myslel hlášky typu: dal bych si s tebou záležet a vůbec takové ty romantické kecy, které poměrně odsuzuji (například: nevěřil jsem v osud, dokud jsem tě nepoznal; když jsem ti pohlédl do očí, věděl jsem, že koukám do očí anděla).
Takže být milý a pak zdvořile odmítnout prý hodně působí... Jenom mě zarazilo, když pak dodal: "nejvíc mě ale rozesměje, když pak ty holky mluví o chození či co"
Ptala jsem se ještě, jak se s nima seznámili: no bud na pařbách nebo už to z námý byli či sme se s nima seznámili přes jiný kámoše či kámošky
Vysvětloval mi:
prostě když jim píšeš toto oni si pak myslej že si hodnej milej atd...chtěj tě na vztah a pak to přijde to musíš mile a zdvořile odmítnout a ona ti pak napíše tu kouzelnou větou o kterou se tak snažíš
Tím toto myslel hlášky typu: dal bych si s tebou záležet a vůbec takové ty romantické kecy, které poměrně odsuzuji (například: nevěřil jsem v osud, dokud jsem tě nepoznal; když jsem ti pohlédl do očí, věděl jsem, že koukám do očí anděla).
Takže být milý a pak zdvořile odmítnout prý hodně působí... Jenom mě zarazilo, když pak dodal: "nejvíc mě ale rozesměje, když pak ty holky mluví o chození či co"
Ptala jsem se ještě, jak se s nima seznámili: no bud na pařbách nebo už to z námý byli či sme se s nima seznámili přes jiný kámoše či kámošky
BÝT SINGLE JE SUPER!
Asi nejsem jako většina holek. Nebo jsem jako většina holek, protože tvrdím, že nejsem jako většina holek. Ale na tom nesejde. Je tu jedna věc, v které si myslím, že se od ostatních poměrně dost liším.
Miluju být single.
Nadechnout se té svobody a vědět, že můžu nezávazně flirtovat s jakýmkoliv hezkým klukem na světě a přitom to nemusí nic znamenat, jenom se prostě bavit.
Další věc co na tom miluju je ta svoboda. Nemusíte se hádat o to, jaký film si pustíte, nemusíte se starat o to jak budete vypadat v pátek večer doma, když nikam nejdete. Můžete chodit na jakoukoliv akci se vám zlíbí s jakýmkoliv člověkem se vám zlíbí! Jednodušše si můžete dělat co chcete (dokud s tím vy sami souhlasíte) a užívat si života.
Když se vám bude stýskat po lidech, vždycky můžete vytáhnout nějakého kamaráda ven a popovídat si. Když budete chtít mluvit o něčem důvernějším, zavoláte tomu nejlepšímu. Podporu najdete všude.
Existuje miliarda výhod mezi které patří i třeba, že se nemusíte holit, dbát o svůj vzhled (pokud teda nechcete zrovna někoho sbalit), vařit večeři (pokud jste dospělý; studená postačí) a tak dále a tak dále. Navíc, přiznejme si to, občas je to trochu nuda, když už jste s tím druhým pěkně dlouho a občas vám prostě leze na mozek. A pokud nejste zastánci takových těch hlášek "Věříš v osud?" --"Nevěřil jsem, ale od té doby, co jsem tě poznal už ano" (a ano... to mi řekl bývalý a já se rozhodovala jestli mu mám dát facku nebo pusu) a jiných sladkých řečiček, je to bonus pro vás! ;) Rozhodně pro mě, protože většině takto řečených věcí nevěřím a pak mi akorát přijde, že kazí rozhovor.
Problém přichází, když se vám zachce si trochu užít nebo už je vám hodně a hledáte partnera na život.
V prvním případě je to trochu jednodušší, stačí si najít sexy kamaráda s výhodama ;), a pokud jste holka, věřte mi, že něco takového je jednodušší než zapálit sirku. Pokud jste kluk, tak kamarádku s výhodama hledáte už hůř, takže musíte zkusit nabalovací hlášky typu... "Když jsem tě popré spatřil, tak jsem se nejprve kouknul na nohy a řekl jsem si že dobrý, pak na trup a řekl jsem si že dobrý, ale když jsem se ti zahleděl do očí, spatřil jsem anděla." a doufat že se chytí nějaká naivní zoufalka. Jednou mi kamarád radil, jak sbalit holku jenom na sex, možná sem přiložím i návod... Najdete to v rubrice Jak na ženy ;).
V druhém případě, tedy, pokud už vám všichni připomínají váš věk a ptají se, kde je váš princ na bílém koni nebo princezna z vysoké věže, vám mohu jenom popřát hodně štěstí s hledáním životního partnera!
Být single je fajn, ale nic se nemá přehánět a někoho na život si chce přece najít každý.
Miluju být single.
Nadechnout se té svobody a vědět, že můžu nezávazně flirtovat s jakýmkoliv hezkým klukem na světě a přitom to nemusí nic znamenat, jenom se prostě bavit.
Další věc co na tom miluju je ta svoboda. Nemusíte se hádat o to, jaký film si pustíte, nemusíte se starat o to jak budete vypadat v pátek večer doma, když nikam nejdete. Můžete chodit na jakoukoliv akci se vám zlíbí s jakýmkoliv člověkem se vám zlíbí! Jednodušše si můžete dělat co chcete (dokud s tím vy sami souhlasíte) a užívat si života.
Když se vám bude stýskat po lidech, vždycky můžete vytáhnout nějakého kamaráda ven a popovídat si. Když budete chtít mluvit o něčem důvernějším, zavoláte tomu nejlepšímu. Podporu najdete všude.
Existuje miliarda výhod mezi které patří i třeba, že se nemusíte holit, dbát o svůj vzhled (pokud teda nechcete zrovna někoho sbalit), vařit večeři (pokud jste dospělý; studená postačí) a tak dále a tak dále. Navíc, přiznejme si to, občas je to trochu nuda, když už jste s tím druhým pěkně dlouho a občas vám prostě leze na mozek. A pokud nejste zastánci takových těch hlášek "Věříš v osud?" --"Nevěřil jsem, ale od té doby, co jsem tě poznal už ano" (a ano... to mi řekl bývalý a já se rozhodovala jestli mu mám dát facku nebo pusu) a jiných sladkých řečiček, je to bonus pro vás! ;) Rozhodně pro mě, protože většině takto řečených věcí nevěřím a pak mi akorát přijde, že kazí rozhovor.
Problém přichází, když se vám zachce si trochu užít nebo už je vám hodně a hledáte partnera na život.
V prvním případě je to trochu jednodušší, stačí si najít sexy kamaráda s výhodama ;), a pokud jste holka, věřte mi, že něco takového je jednodušší než zapálit sirku. Pokud jste kluk, tak kamarádku s výhodama hledáte už hůř, takže musíte zkusit nabalovací hlášky typu... "Když jsem tě popré spatřil, tak jsem se nejprve kouknul na nohy a řekl jsem si že dobrý, pak na trup a řekl jsem si že dobrý, ale když jsem se ti zahleděl do očí, spatřil jsem anděla." a doufat že se chytí nějaká naivní zoufalka. Jednou mi kamarád radil, jak sbalit holku jenom na sex, možná sem přiložím i návod... Najdete to v rubrice Jak na ženy ;).
V druhém případě, tedy, pokud už vám všichni připomínají váš věk a ptají se, kde je váš princ na bílém koni nebo princezna z vysoké věže, vám mohu jenom popřát hodně štěstí s hledáním životního partnera!
Být single je fajn, ale nic se nemá přehánět a někoho na život si chce přece najít každý.
Proč je přátelství důležitější než láska
Přítel.
To je někdo, kdo vás podpoří, když potřebujete.
To je někdo, kdo vám řekne, co je dobré a co ne, správně poradí a věnuje vám svůj čas, když ho potřebujete.
Je to někdo, s kým se cítíte dobře, můžete se mu se vším svěřit a víte, že druhý den to nebude vědět půla vašeho okolí. A taky je to někdo, kdo vám udělá soukromou bravo poradnu, když to budete potřebovat.
Přátelství je dle mého názoru mnohem důležitější než láska a to hned z několik prostých důvodů:
Láska netrvá věčně, ale s dorbý přítelem si zajdete na kávičku a zavzpomínáte i po 50-ti letech. Pohádat se s kamarádkou (nebo kamarádem) kvůli klukovi (nebo holce), která se objevila v okolí a chce oba dva, je prostě blbost. Na někoho takového je nejlepší se vykašlat a cenit si přítele, kterého budete mít ještě hooodně dlouho (dokud se neoženíte nebo nevdáte a i potom se budete určitě vídat, i když ne tak často), zatímco svoji lásku byste během půl roka s největší pravděpodobnsotí ztratili.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádem a ten namítal, že láska je důležitější a to protože když najdete správného partnera, tak je vám i dobrým přítelem. Dobrá, to chápu a souhlasím s tím, ale jen málokdy taková situace nastane. Ve skutečnosti když někoho berete víc jako kámoše, tak se s ním bavíte o různých věcech odlišným způsobem než byste s nimi mluvili se svým partnerem. To nejlepší, co se může stát je tedy zkombinovat přátelství a lásku, ale nebrat svého partnera jako parťáka se kterým byste se bavili o tom, který kluk (holka) je hezčí a podobně. Na některé věci potřebujete dobrého kamaráda i tak (nebo když se chcete pobavit s někým o svých ex, taky není zrovna nejvhodnější volba se s tím svěřovat partnerovi).
Navíc jen málokdy se stane, že byste našli někoho, s kým byste prožili celý svůj život. Od toho jsou přece přátelé, ale když už si nerozumíte, musíte je nechat jít.
To je někdo, kdo vás podpoří, když potřebujete.
To je někdo, kdo vám řekne, co je dobré a co ne, správně poradí a věnuje vám svůj čas, když ho potřebujete.
Je to někdo, s kým se cítíte dobře, můžete se mu se vším svěřit a víte, že druhý den to nebude vědět půla vašeho okolí. A taky je to někdo, kdo vám udělá soukromou bravo poradnu, když to budete potřebovat.
Přátelství je dle mého názoru mnohem důležitější než láska a to hned z několik prostých důvodů:
Láska netrvá věčně, ale s dorbý přítelem si zajdete na kávičku a zavzpomínáte i po 50-ti letech. Pohádat se s kamarádkou (nebo kamarádem) kvůli klukovi (nebo holce), která se objevila v okolí a chce oba dva, je prostě blbost. Na někoho takového je nejlepší se vykašlat a cenit si přítele, kterého budete mít ještě hooodně dlouho (dokud se neoženíte nebo nevdáte a i potom se budete určitě vídat, i když ne tak často), zatímco svoji lásku byste během půl roka s největší pravděpodobnsotí ztratili.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádem a ten namítal, že láska je důležitější a to protože když najdete správného partnera, tak je vám i dobrým přítelem. Dobrá, to chápu a souhlasím s tím, ale jen málokdy taková situace nastane. Ve skutečnosti když někoho berete víc jako kámoše, tak se s ním bavíte o různých věcech odlišným způsobem než byste s nimi mluvili se svým partnerem. To nejlepší, co se může stát je tedy zkombinovat přátelství a lásku, ale nebrat svého partnera jako parťáka se kterým byste se bavili o tom, který kluk (holka) je hezčí a podobně. Na některé věci potřebujete dobrého kamaráda i tak (nebo když se chcete pobavit s někým o svých ex, taky není zrovna nejvhodnější volba se s tím svěřovat partnerovi).
Navíc jen málokdy se stane, že byste našli někoho, s kým byste prožili celý svůj život. Od toho jsou přece přátelé, ale když už si nerozumíte, musíte je nechat jít.
Proč je důležité mít trvalý koníček
Někdy je těžké najít něco, co vás chytne.
U mě je to třeba psaní: je to něco, co mě svým způsobem baví a čas od času se pro to nadchnu tak, že během jednoho dne napíšu pět stárnek (další den si už nevzpomenu, že jsem něco psala, ale to je vedlejší).
Psaní je jedna věc, která mě vždycky baví a vždycky tu zůstane. Je pravda, že se na svoje dílko pak většinou vykašlu, protože se nadchnu pro něco, co mi v tu chvíli přijde mnohem důležitější a mnohem zábavnějí, ale takové pocity postupem času odezní a já se dostanu do fáze, kdy mě nudí všechno, co už jsem alespoň jednou dělala. A v takovou chvíli zase začnu psát, protože, není to sice tak, že bych pro to byla nadšená, ale do jisté míry mě to baví a nic lepšího na práci (co by zároveň bylo i užitečné) stejně nemám.
Takže proto mám za to, že jednoho dne tu knihu napíšu! Možná ne dnes, možná ne zítra, ale přijde den, kdy uvidíte na přebalu moje jméno! ;)
Každý má, nebo by aspoň měl mít, takovou aktivitu, jinak ztratí čas bezcílným flákáním, kterého ho ani pořádně nebaví. Co z toho vyplývá? Pokud se ještě něčemu nevěnujete (může to být i blog, čtení, hraní na flétnu, cokoliv...), začněte. A i když to občas budete flákat, protože budete prožívat dobrodružství vašeho života, vždycky se k té aktivitě můžete vrátit a pokračovat tam, kde jste skončili.
Navíc, když děláte to, co vás baví, váš život má větší smysl.
U mě je to třeba psaní: je to něco, co mě svým způsobem baví a čas od času se pro to nadchnu tak, že během jednoho dne napíšu pět stárnek (další den si už nevzpomenu, že jsem něco psala, ale to je vedlejší).
Psaní je jedna věc, která mě vždycky baví a vždycky tu zůstane. Je pravda, že se na svoje dílko pak většinou vykašlu, protože se nadchnu pro něco, co mi v tu chvíli přijde mnohem důležitější a mnohem zábavnějí, ale takové pocity postupem času odezní a já se dostanu do fáze, kdy mě nudí všechno, co už jsem alespoň jednou dělala. A v takovou chvíli zase začnu psát, protože, není to sice tak, že bych pro to byla nadšená, ale do jisté míry mě to baví a nic lepšího na práci (co by zároveň bylo i užitečné) stejně nemám.
Takže proto mám za to, že jednoho dne tu knihu napíšu! Možná ne dnes, možná ne zítra, ale přijde den, kdy uvidíte na přebalu moje jméno! ;)
Každý má, nebo by aspoň měl mít, takovou aktivitu, jinak ztratí čas bezcílným flákáním, kterého ho ani pořádně nebaví. Co z toho vyplývá? Pokud se ještě něčemu nevěnujete (může to být i blog, čtení, hraní na flétnu, cokoliv...), začněte. A i když to občas budete flákat, protože budete prožívat dobrodružství vašeho života, vždycky se k té aktivitě můžete vrátit a pokračovat tam, kde jste skončili.
Navíc, když děláte to, co vás baví, váš život má větší smysl.
The Big Brother
Vlastně jsem v životě byla skoro vždycky spokojená, vyrovnaná sama se sebou a říkala si, že mám skvělý život.
Jenomže párkrát do roka se vždycky stane to, že když se třeba bavím se svých strarším bráchou a dojde, že můj život není ani tak trochu super, alespoň ne proti němu. Abyste mi rozuměli, byl to vždycky můj velký vzor, skoro idol, o kterém si říkám, že bych chtěla vést podobný život jako on. A jak čas plyne, tak si občas říkám, že se mi to daří, a že mám ještě lepší život. Pak ale nastane těch několik dní, kdy mi dojde, že to není pravda.
Brácha... Je hodně oblíbený ve společnosti, umí se s každým bavit, rozesmát, vytáhnout důležité informace a je pozvaný na každou party. A když už si myslím, že jsem dosáhla něčeho podobného, objeví se, že to tak není.
Nejhorší pocit ale je, když vás všichni zanjí přes vašeho velkýho brášku, všichni vás srovnávají a jste pro ně prostě "jeho mladší ségra."
Vyrůstat ve stínu takové osoby, kterou mimochodem považuiji za ideál, není zrovna jednoduché, zvlášť, když vám napíšou kamarádi kvůli tomu, že on není online.
Chci říct, nikdy se nesnažte dorovnat se starším sourozencům nebo se snažit dopadnout lépe jak oni, protože i když budete dobří, budete vyrůstat zastíněni -- tak jako to měl Josef Čapek se svým bratrem Karlem Čapkem. Josef byl skvělý, ale dlouho jeho díla nebyla doceňovaná.
Každý má, a stejně tak i já (ano, zdravé sebevědomí je důležité), některé dobré vlasnosti a já si třeba myslím, že se ve společnosti se pohybuju přinejmenším obstojně a rozhodně lépe, než většina lidí. Jestli jsem v tom lepší než brácha v mém věku, to nevím, a možná že to radši ani vědět nechci, jinak bych byla zklamaná a vy byste se měli zařídit podobně.
Jenomže párkrát do roka se vždycky stane to, že když se třeba bavím se svých strarším bráchou a dojde, že můj život není ani tak trochu super, alespoň ne proti němu. Abyste mi rozuměli, byl to vždycky můj velký vzor, skoro idol, o kterém si říkám, že bych chtěla vést podobný život jako on. A jak čas plyne, tak si občas říkám, že se mi to daří, a že mám ještě lepší život. Pak ale nastane těch několik dní, kdy mi dojde, že to není pravda.
Brácha... Je hodně oblíbený ve společnosti, umí se s každým bavit, rozesmát, vytáhnout důležité informace a je pozvaný na každou party. A když už si myslím, že jsem dosáhla něčeho podobného, objeví se, že to tak není.
Nejhorší pocit ale je, když vás všichni zanjí přes vašeho velkýho brášku, všichni vás srovnávají a jste pro ně prostě "jeho mladší ségra."
Vyrůstat ve stínu takové osoby, kterou mimochodem považuiji za ideál, není zrovna jednoduché, zvlášť, když vám napíšou kamarádi kvůli tomu, že on není online.
Chci říct, nikdy se nesnažte dorovnat se starším sourozencům nebo se snažit dopadnout lépe jak oni, protože i když budete dobří, budete vyrůstat zastíněni -- tak jako to měl Josef Čapek se svým bratrem Karlem Čapkem. Josef byl skvělý, ale dlouho jeho díla nebyla doceňovaná.
Každý má, a stejně tak i já (ano, zdravé sebevědomí je důležité), některé dobré vlasnosti a já si třeba myslím, že se ve společnosti se pohybuju přinejmenším obstojně a rozhodně lépe, než většina lidí. Jestli jsem v tom lepší než brácha v mém věku, to nevím, a možná že to radši ani vědět nechci, jinak bych byla zklamaná a vy byste se měli zařídit podobně.
sobota 8. srpna 2015
Kluk, který stále překvapoval
Znáte to, občas se každému stane nějaká scénka, která je tak neuvěřitelná, že mi se stala jenom v nějakém americkém slaďáku. A mě se takové filmové scénky stávají poměrně často.
A na jednu z nich jsem si zrovna vzpomněla.
Toho dne bylo ve vzuchu cítit víc než jenom směs vůně šeříku a vzduchu po dešti. Byl v něm nádech nadšení pro nové dobrodružství, výkřiky nervózních nestíhajících žen a ještě nervóznějších mužů, které na ně museli čekat a přitom věděli, že už i tak jdou pozdě. Jinými slovy: konal se maturtiní ples.
Bleskovou rychlostí jsem na sebe hodila korektor a řasenku, navíc nebylo čas. Vplížila se do tanečních ve starých botaskových balerínkách a tam tajně přezula do zářivé tančení obuvi. Jak popelka, pomyslela jsem si. To, že se mnou nejedou rodiče má spoustu výhod.
Vyšla jsem ze vchodu do ministerstva kouzel (ano, záchodky -- ples byl tématicky zařízený podle Harryho Pottera) a vyšla nahoru, kde už seděli holky.
Nádherně jsme si pokecali o semínkách v jogurtu, neobyvklých kombinací marmelád na různé druhy palačinek, sdíli poklidně trapné ticho, a když jsem vyhrála v tombole za deset lístů jedinou věc a to poukaz na pedikůru, začala jsem uvažovat nad tím, že tehle večer je pomalu stejně katastrofický, jako by byl, kdybych zůstala doma.
"Nejlepší" zjištění ale bylo, když jsem se dozvěděla, že holky s kterýma se bavím jdou hned po půlnočním překvapení domů zalehnout. No jo, zapomněla jsem, s jakýma se to bavím slušňačkama. S kým teď ale půjdu na after party?
Takže jsem se přifařila k jiným holkám od nás ze třídy (okey... tak se mě zeptali, jestli chci jít s nimi) a trochu si připadala jako páté kolo u vozu, ale byla jsem blahem bez sebe, že nemusím jít sama. Jeji dialogy... byly řekněme trochu odlišné než o semínkách v jogurtu. Rozhodně ne tak slušné. Ale většinou to byly drby a já místní drby neznala, takže jsem se opět ponořila do meditativní techniky "mlč a ignoruj všechno, co se řekne."
Tancování. Sklenka. Tancování. Cígo. Wow, zábava. O půl hodiny později holky odešli na soukromou house party, kam, jsem na(ne)štěstí nebyla zvaná a ani neznala hostitele. Jednou bych na soukromou house party chtěla jít, jenomže to by taky znamenalo, že bych se musela přestat bavit s takovýma šlušňačkama a začít žít... A to bych svým způsobem i ráda.
Brouzdám po baru, nikdo nikde, tedy... Až moc lidí, co znám, ale nikdy jsem se s nima tolik nebavila. Skoro všichni z našeho gymplu.
Tak a dost, řekla jsem si v duchu, tohle musí skončit. Jsem tu, abych si užila, nechci přijet domů už v jednu ráno s tím, že jsem prožila katastofický věčer plný zklamání.
Už jsme hodně dlouho single... A už mě to docela štve. Dneska někoho sbalím, řekla jsem si. A pak jsem si vzpomněla, jak mi moje kamarádka vlévala do hlavy, abych nebyla náročná, jinak mě odmítnutí nemine (jenom to řekla... trochu hezčeji).
Dobře, nebudu nárčoná, řekla jsem si. Aspoň pro začátek ne. Dneska jde jen o to se seznámit s nějakým novým klukem, je jedno jak bude vypadat nebo jak bude chytrý. Dneska nejde o něj, dneska jde o mě, abych se překonala a dokázala někoho oslovit.
Porozlédnu se po parketu a hledám. Kluk, blonďatý, ne. Kluk, hnědé vlasy, brýle, tančí s partou kámošů. Jeho kámoši vypadají... zlváštně, ale on docela v pohodě. Jo, toho beru, pomyslím si, nic náročného, vypadá trochu ulízle.
Trochu se k nim příblížím a "šíleně nenápadně" začnu tančit blízko nich. Pak začnu házet očkem po tom klukovi, úsměv, jeden, durhý, sklopení očí a zase. Nastal čas se s ním dát do řeči, pomyslím si po chvilce, když vidím, že se k ničemu nemá. Směje se, vidím, že má zájem, ale rozhodně neolývá příliš velkým sebevědomím.
Přemýšlím, která hláška by byla nejlepší. Hezky voníš? Ne, vypadá to, že se trochu zpotil -- eh, to by asi nebyl nejlepší způsob jak navázat konverzaci. Fajn hudba? Prohodit něco takového? Jo, to je dobrý.
A pak jsem si uvědomila, že už asi pět minut hraje ta samá písnička... A že ještě asi bude hrát dlouho, protože dav jásá a zpívá, překonám blok (s čímž mi pomůže kapka alkoholu) a aniž bych si uvědomila, co dělám, zeptám se ho, jestli se mu ta písnička líbí. Přikývne, řekne že je zajimavá na slova nebo něco v tom smyslu. Trochu se zaposlouchám a zjistím, že se pořád dokola zpívá jen "sex, sex, sex!" zašklebím se na něj a snažím se zakrýt tak trochu trapas, i když to vlastně trapas pro mě v tu chvíli nebyl. Alkohol dělá divy.
A teď přisahám, že tahle historka není ani trošku přibarvená! :D Chápu, to přece dělá každý, že si občas upraví detaily, ale tohle je pravda, proto jsem to taky nazvala filmovou scénou. Kde jinde než ve filmech se takové věci stávají?
Pak jsme ještě prohodili pár slov ve smyslu "chodíš sem často?" a dostali se k trochu osobnějším otázkám. Jmenoval se Petr, ale spíš než jeho jméno jsem si pamatovala jeho číslo, možná bych ho dokázala přeříkat i teď, ale pro jistotu a zachování soukromí to sem psát nebudu. (Mám totiž výbornou paměť na čísla, zvlášť telefonní, ale zato mě osud neobdařil příliš štěstím na pamatování si jmen... Takže si doteď nejsem jistá, jestli to fakt byl Petr nebo Jirka nebo tak něco :D. Na jednu stranu je to fajn, ale na druhou: Neoslovíte kluka, kterého jste zrovna potkali třemi trojčíslími).
Petr byl kluk, který mě za celý věčer nepřestal překapovat. Bylo to fascinující, jak jsem se každých 5 minut o něm dozvěděla něco, co odporovalo mému heslu "neměj vysoké nároky."
Třeba nejdřív jsem se dozvěděla, že je vysokoškolák. Wow, vysokoškolák! To znamená, že je chytrý a má věk tak akorát (vždycky jsem byla na starší). Další věcí, která mě docela překvapila, bylo, že to byl právník. Teda, ještě ne, ale studoval právničinu. Wow, takže musí být fakt chytrej!
A pak už to šlo rychle... Jeho otec je bohatý, on má vlastní bmw, hodně sportuje, diskotéky nevymetá, jenom ho vytáhli kámoši... No, prostě se to ani nedalo spočítat.
Objednal nám driky a my si pak ještě hooodně dlouho povídali. Znali jsme se od jedné a ve čtyři jsme šli se ven projít, takže to je pramálo, ale rozuměli jsme si jako dobří přátelé.
Zastavili se pod sochou Amose (Komenského) a zahleděli se do sebe. Byl to přesně ten pohled, u kterého víte, že následuje pusa. Jenomže... aby to bylo trochu zajímavější samozřejmě, já jsem zpanikařila, a místo pusy jsem ho obejmula :D :D. Vypadal trochu zklamaně, ale ne dost na to, abych se o to nepokusil podruhé.
Stáli jsme na proti sobě, docela blízko a hleděli na sebe. Mezi námi bylo víc než jen pouhý věčerní vzduch, klidný jako a tichý, čerstvý a teplý, vůně šeříku a ozývající se taxíky, kteří jezdili pro nalité občany, kteří druhý den vstávali do práce (vlastně... ještě ten den). Naklonili jsme se trochu k sobě a ... v tu chvíli se ozvalo žabí kvákání.
Kluk, který nikdy nepřestane udivovat, pomyslela jsem si. Žabí kvávání bylo pouhé vyzvánění na mobilu a on se otočil ke mě s omluvnýma očima a řekl: "Promiň, ale tohle vážně musím vzít."
A přesně o tomhle jsem si myslela, že se stává jen ve filmech. Chytil mě za ruku a vyrazili jsme zpět k baru, kde už čekali jeho kamarádi. Povídali jsme si tam vedle sebe a kamarádi na něj, že už musí jet. Několikrát se mě snažil přemluvit, abych jela s nimi, ale odmítla jsem. A pak jim řekl, ať jednou napřed, že je dožene. V noci jsme se pak konečně políbili, konečně nikdo nezvonil, nekvával a noc byla stejně tichá jako předtím. Pak se rozeběhl za jedoucím taxíkem a už nikdy jsme se neviděli...
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Svým způsobem je to hrozně romantické, courat se po městě s neznámým klukem ve čtyři ráno, zvlášť, když se vás snaží chránit. A budu na to ještě vzpomínat dlouho, i na ty čtyři sms, které jsme si napsali... a pak už nic.
Mrzí mě, že z toho nic nebylo, ale je pravda, že se nemůžete jen tak dát dohromady s klukem, co znáte 4 hodiny a trajdáte s ním v noci po městě. Navíc si myslím, že by s jeho zájmy měl jen pramálo času.
Každopádně se na to hezky vzpomíná.
A na jednu z nich jsem si zrovna vzpomněla.
Toho dne bylo ve vzuchu cítit víc než jenom směs vůně šeříku a vzduchu po dešti. Byl v něm nádech nadšení pro nové dobrodružství, výkřiky nervózních nestíhajících žen a ještě nervóznějších mužů, které na ně museli čekat a přitom věděli, že už i tak jdou pozdě. Jinými slovy: konal se maturtiní ples.
Bleskovou rychlostí jsem na sebe hodila korektor a řasenku, navíc nebylo čas. Vplížila se do tanečních ve starých botaskových balerínkách a tam tajně přezula do zářivé tančení obuvi. Jak popelka, pomyslela jsem si. To, že se mnou nejedou rodiče má spoustu výhod.
Vyšla jsem ze vchodu do ministerstva kouzel (ano, záchodky -- ples byl tématicky zařízený podle Harryho Pottera) a vyšla nahoru, kde už seděli holky.
Nádherně jsme si pokecali o semínkách v jogurtu, neobyvklých kombinací marmelád na různé druhy palačinek, sdíli poklidně trapné ticho, a když jsem vyhrála v tombole za deset lístů jedinou věc a to poukaz na pedikůru, začala jsem uvažovat nad tím, že tehle večer je pomalu stejně katastrofický, jako by byl, kdybych zůstala doma.
"Nejlepší" zjištění ale bylo, když jsem se dozvěděla, že holky s kterýma se bavím jdou hned po půlnočním překvapení domů zalehnout. No jo, zapomněla jsem, s jakýma se to bavím slušňačkama. S kým teď ale půjdu na after party?
Takže jsem se přifařila k jiným holkám od nás ze třídy (okey... tak se mě zeptali, jestli chci jít s nimi) a trochu si připadala jako páté kolo u vozu, ale byla jsem blahem bez sebe, že nemusím jít sama. Jeji dialogy... byly řekněme trochu odlišné než o semínkách v jogurtu. Rozhodně ne tak slušné. Ale většinou to byly drby a já místní drby neznala, takže jsem se opět ponořila do meditativní techniky "mlč a ignoruj všechno, co se řekne."
Tancování. Sklenka. Tancování. Cígo. Wow, zábava. O půl hodiny později holky odešli na soukromou house party, kam, jsem na(ne)štěstí nebyla zvaná a ani neznala hostitele. Jednou bych na soukromou house party chtěla jít, jenomže to by taky znamenalo, že bych se musela přestat bavit s takovýma šlušňačkama a začít žít... A to bych svým způsobem i ráda.
Brouzdám po baru, nikdo nikde, tedy... Až moc lidí, co znám, ale nikdy jsem se s nima tolik nebavila. Skoro všichni z našeho gymplu.
Tak a dost, řekla jsem si v duchu, tohle musí skončit. Jsem tu, abych si užila, nechci přijet domů už v jednu ráno s tím, že jsem prožila katastofický věčer plný zklamání.
Už jsme hodně dlouho single... A už mě to docela štve. Dneska někoho sbalím, řekla jsem si. A pak jsem si vzpomněla, jak mi moje kamarádka vlévala do hlavy, abych nebyla náročná, jinak mě odmítnutí nemine (jenom to řekla... trochu hezčeji).
Dobře, nebudu nárčoná, řekla jsem si. Aspoň pro začátek ne. Dneska jde jen o to se seznámit s nějakým novým klukem, je jedno jak bude vypadat nebo jak bude chytrý. Dneska nejde o něj, dneska jde o mě, abych se překonala a dokázala někoho oslovit.
Porozlédnu se po parketu a hledám. Kluk, blonďatý, ne. Kluk, hnědé vlasy, brýle, tančí s partou kámošů. Jeho kámoši vypadají... zlváštně, ale on docela v pohodě. Jo, toho beru, pomyslím si, nic náročného, vypadá trochu ulízle.
Trochu se k nim příblížím a "šíleně nenápadně" začnu tančit blízko nich. Pak začnu házet očkem po tom klukovi, úsměv, jeden, durhý, sklopení očí a zase. Nastal čas se s ním dát do řeči, pomyslím si po chvilce, když vidím, že se k ničemu nemá. Směje se, vidím, že má zájem, ale rozhodně neolývá příliš velkým sebevědomím.
Přemýšlím, která hláška by byla nejlepší. Hezky voníš? Ne, vypadá to, že se trochu zpotil -- eh, to by asi nebyl nejlepší způsob jak navázat konverzaci. Fajn hudba? Prohodit něco takového? Jo, to je dobrý.
A pak jsem si uvědomila, že už asi pět minut hraje ta samá písnička... A že ještě asi bude hrát dlouho, protože dav jásá a zpívá, překonám blok (s čímž mi pomůže kapka alkoholu) a aniž bych si uvědomila, co dělám, zeptám se ho, jestli se mu ta písnička líbí. Přikývne, řekne že je zajimavá na slova nebo něco v tom smyslu. Trochu se zaposlouchám a zjistím, že se pořád dokola zpívá jen "sex, sex, sex!" zašklebím se na něj a snažím se zakrýt tak trochu trapas, i když to vlastně trapas pro mě v tu chvíli nebyl. Alkohol dělá divy.
A teď přisahám, že tahle historka není ani trošku přibarvená! :D Chápu, to přece dělá každý, že si občas upraví detaily, ale tohle je pravda, proto jsem to taky nazvala filmovou scénou. Kde jinde než ve filmech se takové věci stávají?
Pak jsme ještě prohodili pár slov ve smyslu "chodíš sem často?" a dostali se k trochu osobnějším otázkám. Jmenoval se Petr, ale spíš než jeho jméno jsem si pamatovala jeho číslo, možná bych ho dokázala přeříkat i teď, ale pro jistotu a zachování soukromí to sem psát nebudu. (Mám totiž výbornou paměť na čísla, zvlášť telefonní, ale zato mě osud neobdařil příliš štěstím na pamatování si jmen... Takže si doteď nejsem jistá, jestli to fakt byl Petr nebo Jirka nebo tak něco :D. Na jednu stranu je to fajn, ale na druhou: Neoslovíte kluka, kterého jste zrovna potkali třemi trojčíslími).
Petr byl kluk, který mě za celý věčer nepřestal překapovat. Bylo to fascinující, jak jsem se každých 5 minut o něm dozvěděla něco, co odporovalo mému heslu "neměj vysoké nároky."
Třeba nejdřív jsem se dozvěděla, že je vysokoškolák. Wow, vysokoškolák! To znamená, že je chytrý a má věk tak akorát (vždycky jsem byla na starší). Další věcí, která mě docela překvapila, bylo, že to byl právník. Teda, ještě ne, ale studoval právničinu. Wow, takže musí být fakt chytrej!
A pak už to šlo rychle... Jeho otec je bohatý, on má vlastní bmw, hodně sportuje, diskotéky nevymetá, jenom ho vytáhli kámoši... No, prostě se to ani nedalo spočítat.
Objednal nám driky a my si pak ještě hooodně dlouho povídali. Znali jsme se od jedné a ve čtyři jsme šli se ven projít, takže to je pramálo, ale rozuměli jsme si jako dobří přátelé.
Zastavili se pod sochou Amose (Komenského) a zahleděli se do sebe. Byl to přesně ten pohled, u kterého víte, že následuje pusa. Jenomže... aby to bylo trochu zajímavější samozřejmě, já jsem zpanikařila, a místo pusy jsem ho obejmula :D :D. Vypadal trochu zklamaně, ale ne dost na to, abych se o to nepokusil podruhé.
Stáli jsme na proti sobě, docela blízko a hleděli na sebe. Mezi námi bylo víc než jen pouhý věčerní vzduch, klidný jako a tichý, čerstvý a teplý, vůně šeříku a ozývající se taxíky, kteří jezdili pro nalité občany, kteří druhý den vstávali do práce (vlastně... ještě ten den). Naklonili jsme se trochu k sobě a ... v tu chvíli se ozvalo žabí kvákání.
Kluk, který nikdy nepřestane udivovat, pomyslela jsem si. Žabí kvávání bylo pouhé vyzvánění na mobilu a on se otočil ke mě s omluvnýma očima a řekl: "Promiň, ale tohle vážně musím vzít."
A přesně o tomhle jsem si myslela, že se stává jen ve filmech. Chytil mě za ruku a vyrazili jsme zpět k baru, kde už čekali jeho kamarádi. Povídali jsme si tam vedle sebe a kamarádi na něj, že už musí jet. Několikrát se mě snažil přemluvit, abych jela s nimi, ale odmítla jsem. A pak jim řekl, ať jednou napřed, že je dožene. V noci jsme se pak konečně políbili, konečně nikdo nezvonil, nekvával a noc byla stejně tichá jako předtím. Pak se rozeběhl za jedoucím taxíkem a už nikdy jsme se neviděli...
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Svým způsobem je to hrozně romantické, courat se po městě s neznámým klukem ve čtyři ráno, zvlášť, když se vás snaží chránit. A budu na to ještě vzpomínat dlouho, i na ty čtyři sms, které jsme si napsali... a pak už nic.
Mrzí mě, že z toho nic nebylo, ale je pravda, že se nemůžete jen tak dát dohromady s klukem, co znáte 4 hodiny a trajdáte s ním v noci po městě. Navíc si myslím, že by s jeho zájmy měl jen pramálo času.
Každopádně se na to hezky vzpomíná.
První pusa
První pusa? Jaké to asi je?
Vždycky jsem hrozně moc přemýšlela nad tím, jaké to asi je. Byla jsem dokonce i trochu nervózní... Co když nebudu dost dobrá?
A hlavně jsem se trochu utápěla ve svých snech a iluzích, představovoala si nějaké romantické místo, při západu sluníčka s hezkým klukem vedle sebe, vědoucí pohled několik vteřin předtím a třeba dokonce i jednorořce s duhou za námi. Prostě chápete, co nejkýčovitější představa to jenom šlo. A možná právě proto jsem byla tak zklalamá když jsem před více než rokem dostala svoji první pusu před kebab housem. Wow, to je ale romantika co?
Nicméně když jsem se o tom bavila s ostatními, došlo mi, že to není až tak hrozné, jak kvůli tomu vyvádím. Například kamarád dal svoji první pusu na hřbitově. Tak si říkám, že jsem na tom ještě dobře, protože tohle je scénka akorát tak na míru do horroru. A já myslela, že takové věci se stávají jenom ve filmech.
Když jsem ale stála na stejném místě po roce, jenom s jiným klukem, a zase si dala pusu před kebab housem, došlo mi, že opravdu nezáleží, na kterém místě jste si dali první pusu a jak moc romatnické to bylo, ale na tom, s kým to bylo, a já mohu hrdě říct, že jsem ráda, že jsem tam tehdy stála s ním.
Vždycky jsem hrozně moc přemýšlela nad tím, jaké to asi je. Byla jsem dokonce i trochu nervózní... Co když nebudu dost dobrá?
A hlavně jsem se trochu utápěla ve svých snech a iluzích, představovoala si nějaké romantické místo, při západu sluníčka s hezkým klukem vedle sebe, vědoucí pohled několik vteřin předtím a třeba dokonce i jednorořce s duhou za námi. Prostě chápete, co nejkýčovitější představa to jenom šlo. A možná právě proto jsem byla tak zklalamá když jsem před více než rokem dostala svoji první pusu před kebab housem. Wow, to je ale romantika co?
Nicméně když jsem se o tom bavila s ostatními, došlo mi, že to není až tak hrozné, jak kvůli tomu vyvádím. Například kamarád dal svoji první pusu na hřbitově. Tak si říkám, že jsem na tom ještě dobře, protože tohle je scénka akorát tak na míru do horroru. A já myslela, že takové věci se stávají jenom ve filmech.
Když jsem ale stála na stejném místě po roce, jenom s jiným klukem, a zase si dala pusu před kebab housem, došlo mi, že opravdu nezáleží, na kterém místě jste si dali první pusu a jak moc romatnické to bylo, ale na tom, s kým to bylo, a já mohu hrdě říct, že jsem ráda, že jsem tam tehdy stála s ním.
Loď přátelství
Nenechte odejít své blízké.
Jednou jsem viděla film, kde říkali, že je důležité, abychom si udělali seznam osob, o kterých víme, že nechceme nikdy ztratit. Je to jako kdybychom se měli plavit po jedné lodi život, kdo by na té lodi byl?
Vytvořte si seznam takto blízkých osob a věnujte jim čas. I já to udělám. Protože jinak se jednoho dne může stát, že se nadějete bez přátel a zjsistíte, že ti, kteří vám byli nejbližší už tu nejsou.
Jednou jsem viděla film, kde říkali, že je důležité, abychom si udělali seznam osob, o kterých víme, že nechceme nikdy ztratit. Je to jako kdybychom se měli plavit po jedné lodi život, kdo by na té lodi byl?
Vytvořte si seznam takto blízkých osob a věnujte jim čas. I já to udělám. Protože jinak se jednoho dne může stát, že se nadějete bez přátel a zjsistíte, že ti, kteří vám byli nejbližší už tu nejsou.
čtvrtek 6. srpna 2015
Největší strach
Přemýšleli jste nad tím, co je váš největší strach? A teď nemyslím strach z hadů, pavouků a vůbec různé jiné havěti. Nemyslím žádnou fobii, která má název, ale strach z toho co se stane.
Například spousta lidí má strach z odmítnutí. Včetně me. Ale mým nejvetším strachem je strach z toho, že se jednoho dne stanu stejným člověkem, jako je můj otec.
Proč se tomu chci vyhnout? To je dlouhý příběh, u kterého nevím, kde začít.
Můj otec je chytrý, vzdělaný člověk. Na první pohled dokonce působí i mile, ale jakmile ho poznáte blíže, zjistíte, že nic není tak, jak se zdá.
Nejjednodušší by bylo prostě říct, že je tak trochu cáklej. Sám neví, co bych chtěl a jediné, na čem mu pořádně záleží, je majetek. Chorobně miluje a shrňuje majetek.
Domníváme se, že je to autista. Rovná věci vedle sebe do složitých obrazců a tvrdí, že je uklizeno. Neumí, nikdy neuměl a bohužel asi ani nebude umět vycházet s lidma a jakékoliv sociální cítětí jde totálně mimo něj. U štědrovečerní večeře začne odříkávat latinskou modlitbu a dodatkem "chléb náš bezpelkový" a pak když v tichosti jíme, začne vyprávět, jak jedou viděl černého psa a udělá do toho zvuky. Kdyby to aspoň mělo pointu!
Ale to ještě není všechno. Pořád někoho z něčeho obviňuje, dělá scény kvůli blbostem a chce, aby všechna pozornost byla na něj. Jednodušše se chová jako nevyspělé pubertální dítě, se odmítá podřít pravidlům v rodině. Často se s vámi hádá, přestože nemá žádné argumenty ani smyslupné důvody.
Takže jistě chápete, proč se tolik bojím, abych nebyla jako on. Okolí mi sice říká "díky bohu, že nejste po něm" ale abych se přiznala, tak občas takový pocit mám. Nejenom, že mám jeho rysy a jsem mu vzhledově hodně podobná (i když on je chlap a já ženská); například z profilu máme úplně stejnou tvář; ale občas i charakterově vidím jeho vlastnosti v sobě.
Jako malá jsem nebyla příliš oblíbená a dost často jsem k tomu přisuzovala vlastnosti po tátovi, který v dětsví, pokud vím, už vůbec oblíbený nebyl, možná dokonce šikanovaný, ale to je jen naše teorie, ve skutečnosti o tom nikdy nemluvil.
Jediný rozdíl mezi mnou a ním je, že já si to uvědomuji a umím se ovládat. Sociální návyky se dají naučit a já se mezi lidmi naučila slušně pohybovat a hrdě musím přiznat, že už mezi ty oblíbené, o které má každý kluk zájem a každá holka chce jimi být, patřím. Naštěstí.
Ale právě se bojím toho, že se jednou něco zvrtne... Že mi šplouchne na maják a ve mě se probudí jeho vlastnosti. Kdybych měla být jako on, radši bych se snad odstřelila. Protože on se chová ke svému prostředí příšerně a ačkoliv všichni chápeme, že kvůli jeho nemoci to má nejtěžší v životě on sám, to co říká, se nijak omluvit nedá. Všichni se snažíme být tolerntní k němu a vycházet s ním, ale i když s ním dokážeme žít, neznám nikoho, kdo by ho měl vyložené rád. Možná jeho rodiče, ty se opravdu hodně snaží, ale přesto je těžké pro ně s ním vycházet, když jim neustále něco vyčítá, křičí na ně a hádá se s nimi. Uráží je.
To vlastně dělá často, ale já za to musím poděkovat. Protože díky němu jsem se naučila ovládat svůj hněv, zachovat se klidně i v hektické situaci nebo zachránit přátelství nebo vztah.
Všechno zlé je koneckonců pro něco dobré, takže děkuji tati. Za tohle jsem ti vděčná, ale přesto tě nikdy asi nebudu moct milovat. To by ses musel změnit... Musel by ses naučit chovat...
Pochopím ho, můžu ho tolerovat, ale nemůžu ho milovat. Smutné je, že je jediným člověkem na světě, o kterém můžu říct, že ho opravdu nemám ráda. A ačkoliv jsem se mnohokrát svůj postoj k němu snažila změnit, nešlo to.
Jenom se bojím, aby tahle zkušenost s ním neovlivnila můj vztah ke klukům obecně, protože jsem četla, že na vztahu s otcem v tomhle ohledu hodně záleží. Možná je to důvod, proč se nemůžu jen tak zamilovat do kluků, nebo přinejmenším ne tak snadno jako ostatní... Ale o tom už jindy.
90-ti procentní upřímnost
Je zvláštní, že od všech slýcháme, jak chtějí, abychom k nim byli naprosto ve všem upřímní. A i já často takovou žádost mám, aby mě někdo upřímně řekl, co je na mě špatně, abych se mohla zlepšit. Vždycky si myslím, že to unesu.
Ve skutečnosti ale nikdo pravdu nechce slyšet, ani když o ni požádá.
Jednou jsem se zeptala mého hodně dobrého kamaráda (spřízněná duše :P), které stránky na mě považuje za špatné. Řekla jsem mu, že každý něco má, i já, a že bych je ráda zjistila, protože je na sobě nevidím a ráda bych je potom zlepšila.
A on mi odpověděl. Ale odpověděl mi něco, co jsem naprosto nečekala.
Řekl mi, že určitě nějaké mám, ale že už je zapomněl.
Vlasntě je to svým způsobem nejlepší odpověď, kterou jsem mohla dostat. Každý má nějakou slabší stránku, kterou by bylo potřeba zlepšit, ale měl by ji odhalit sám, protože jiní lidé ho uvidí jako jinou osobou a mají dost zkreslený pohled na jeho svět, protože neznají celou historii. To je důvod, proč bychom se něměli příliš starat o názory druhých, prottože nás vždycky uvidí jinak než my samy sebe.
Navíc... Kdo nás může znát lépe než my samy sebe? Samy se sebou strávíme na světě nejvíce času, takže bychom měli dbát především na svoje názory na sebe a zlepšovat se v určitých pohledech podle toho, co chceme my samy.
A přesně o tom přátelství je -- i když známe některé slabší stránky svých přátel, tak ačkoliv nás požádají, abychom jim je řekli, zůstaneme toleratní, bereme je takový jaký jsou a nesnažíme se je změnit. Tolerujeme jejich špatné vlasnosti, protože i my samy některé máme, a ceníme si těch dobrých. Bereme je takový jaký jsou, protože i my samy chceme, aby nás braly takový, jaký jsme my.
90-ti procentní upřímnost se ale uplatňuje i v jiných ohledech. Řekneme že jídlo bylo dobré, i když nám až tak tolik nechutnalo, protože víme, že dotyčnému na tom záleží a dalo mu to hodně práce. 90-ti procentí upřímnost uplatníme, když s někým nechceme jít ven a řekneme mu, že nemáme čas nebo když o někoho nemáme zájem a on se nám přesto pořád vnucuje, řekneme, že jsme zadaný.
Na mnoha místech je lepší 90-ti procentí upřímnost použít, ale lhát je špatné. Samozřejmě je dobré dát najevo ostatním, na čem stojí, aby si nemysleli něco jiného.
Ve skutečnosti ale nikdo pravdu nechce slyšet, ani když o ni požádá.
Jednou jsem se zeptala mého hodně dobrého kamaráda (spřízněná duše :P), které stránky na mě považuje za špatné. Řekla jsem mu, že každý něco má, i já, a že bych je ráda zjistila, protože je na sobě nevidím a ráda bych je potom zlepšila.
A on mi odpověděl. Ale odpověděl mi něco, co jsem naprosto nečekala.
Řekl mi, že určitě nějaké mám, ale že už je zapomněl.
Vlasntě je to svým způsobem nejlepší odpověď, kterou jsem mohla dostat. Každý má nějakou slabší stránku, kterou by bylo potřeba zlepšit, ale měl by ji odhalit sám, protože jiní lidé ho uvidí jako jinou osobou a mají dost zkreslený pohled na jeho svět, protože neznají celou historii. To je důvod, proč bychom se něměli příliš starat o názory druhých, prottože nás vždycky uvidí jinak než my samy sebe.
Navíc... Kdo nás může znát lépe než my samy sebe? Samy se sebou strávíme na světě nejvíce času, takže bychom měli dbát především na svoje názory na sebe a zlepšovat se v určitých pohledech podle toho, co chceme my samy.
A přesně o tom přátelství je -- i když známe některé slabší stránky svých přátel, tak ačkoliv nás požádají, abychom jim je řekli, zůstaneme toleratní, bereme je takový jaký jsou a nesnažíme se je změnit. Tolerujeme jejich špatné vlasnosti, protože i my samy některé máme, a ceníme si těch dobrých. Bereme je takový jaký jsou, protože i my samy chceme, aby nás braly takový, jaký jsme my.
90-ti procentní upřímnost se ale uplatňuje i v jiných ohledech. Řekneme že jídlo bylo dobré, i když nám až tak tolik nechutnalo, protože víme, že dotyčnému na tom záleží a dalo mu to hodně práce. 90-ti procentí upřímnost uplatníme, když s někým nechceme jít ven a řekneme mu, že nemáme čas nebo když o někoho nemáme zájem a on se nám přesto pořád vnucuje, řekneme, že jsme zadaný.
Na mnoha místech je lepší 90-ti procentí upřímnost použít, ale lhát je špatné. Samozřejmě je dobré dát najevo ostatním, na čem stojí, aby si nemysleli něco jiného.
úterý 4. srpna 2015
Bodování vzhledu
Tohle je jedna z těch trošičku povrchních věcí, které se mě drží (ops). Jednou jsme potřebovalal popsat kamarádce, jak hezký je jeden kluk... A nejdřív mě napadlo dát známku ale pak mi došlo, že body jsou lepší. Takže jsme vynazli stupnici od jedné do deseti, kde deset je nejvíc a jedna nejmíň.
Jako 10 necháváme místo pro několik extrémně krásných jedinců, většinou třeba herců.
Pětka je průměr, takže 6 lepší průměr a 4 horší průměr.
Jednička je pak kluk, s kterým si nechcete začínat (pokud tedy nepoznáte, že je fakt v pohodě a že si s ním rozumíte... Ale buďme teďka trošku upřímní -- když se rozhlédnete po okolí, půjdete za klukem, co má beďary přes celý xicht, nerovné žluté zuby, mastné vlasy a podobně? Ne, půjdete za tím hezkým klukem.)
Stupnice hodně usnadňuje popis, protože tím jenom dáte najevo jak moc se vám daný člověk líbí vzhledově a dál se tím už nezabýváte.
Samozřejmě na vzhedu do jisté míry nezáleží. Hledáte přece kluka v rozmezí 4-8; devítka a destíka už jsou většinou sexbomby, které mají každou holku co chtějí pohým lusknutím prstů a ... dost z nich jsou většinou frajírci, kteří chtějí nabalit co nejvíc holek to jde zároveň nebo týpci, co chtějí holky na jednu noc. Tím samozřejmě nechci říct, že se tam nenajdou v pohodě kluci, když někoho takového potkáte, jděte do něj! ;). Tahle stupnice jen určuje první rozhodování.
Taková 3ka je samozřejmě taky v pohodě, ale jakmile se dostanete na 2ku nebo 1ku, už je to horší, protože takový kluk vás prostě nebude přitahovat. I kdyby měl povahu jako ze zlata, k čemu to bude, když vám z vašeho kluka bude po polibku spíše na zvracení? Okey, to trochu přeháním, ale doufám, že víte, kam tím mířím. Na vzhedu nezáleží, ale je dobré, když váš kluk vás přitahuje a vzrušuje a neodpuzuje.
S vzhledeme se samozřejmě dá hodně dělat. Není to tak, že bychom se nějak narodili a takový prostě jsme a je nám "z hůry dáno", ale je to tak, že i taková jednička si může zajít k holiči a udělat si hezký nový účes, umýt si vlasy, začít se líp oblíkat a třeba něco udělat s pletí... a tadá! Najednou máte krásnou 6ku. Nechá si narůst strniště... 7ka! :D
Chci tím jenom říct, že bychom neměli hledět příliš na vzhled, ale kluk, který je vyloženě ošklivý nás nebude přitahovat, takže ruce dál od něj. Přesto ale bychom neměli být vybíravé, protože bychom si možná samy měli nejprve zamést před vlastím prahem.
Jako 10 necháváme místo pro několik extrémně krásných jedinců, většinou třeba herců.
Pětka je průměr, takže 6 lepší průměr a 4 horší průměr.
Jednička je pak kluk, s kterým si nechcete začínat (pokud tedy nepoznáte, že je fakt v pohodě a že si s ním rozumíte... Ale buďme teďka trošku upřímní -- když se rozhlédnete po okolí, půjdete za klukem, co má beďary přes celý xicht, nerovné žluté zuby, mastné vlasy a podobně? Ne, půjdete za tím hezkým klukem.)
Stupnice hodně usnadňuje popis, protože tím jenom dáte najevo jak moc se vám daný člověk líbí vzhledově a dál se tím už nezabýváte.
Samozřejmě na vzhedu do jisté míry nezáleží. Hledáte přece kluka v rozmezí 4-8; devítka a destíka už jsou většinou sexbomby, které mají každou holku co chtějí pohým lusknutím prstů a ... dost z nich jsou většinou frajírci, kteří chtějí nabalit co nejvíc holek to jde zároveň nebo týpci, co chtějí holky na jednu noc. Tím samozřejmě nechci říct, že se tam nenajdou v pohodě kluci, když někoho takového potkáte, jděte do něj! ;). Tahle stupnice jen určuje první rozhodování.
Taková 3ka je samozřejmě taky v pohodě, ale jakmile se dostanete na 2ku nebo 1ku, už je to horší, protože takový kluk vás prostě nebude přitahovat. I kdyby měl povahu jako ze zlata, k čemu to bude, když vám z vašeho kluka bude po polibku spíše na zvracení? Okey, to trochu přeháním, ale doufám, že víte, kam tím mířím. Na vzhedu nezáleží, ale je dobré, když váš kluk vás přitahuje a vzrušuje a neodpuzuje.
S vzhledeme se samozřejmě dá hodně dělat. Není to tak, že bychom se nějak narodili a takový prostě jsme a je nám "z hůry dáno", ale je to tak, že i taková jednička si může zajít k holiči a udělat si hezký nový účes, umýt si vlasy, začít se líp oblíkat a třeba něco udělat s pletí... a tadá! Najednou máte krásnou 6ku. Nechá si narůst strniště... 7ka! :D
Chci tím jenom říct, že bychom neměli hledět příliš na vzhled, ale kluk, který je vyloženě ošklivý nás nebude přitahovat, takže ruce dál od něj. Přesto ale bychom neměli být vybíravé, protože bychom si možná samy měli nejprve zamést před vlastím prahem.
Příběh o velké náhodě aneb stay zmrrrd
Co je asi tak nejhorší věc, kterou jste v životě provedli?
Já jsem nad tím přemýšlela a bohužel ... s jednou věcí se i já musím zařadit do seznamu "Stay zmrd" :D.
Ještě jsem o tom nikomu neřekla, takže prosím nebuďte drbny jako kluci a nikam to dál nešiřte :D :D.
Vymyslela jsem si nepravé jména -- pro zachování soukromí.
Postavy v tomto nesmyšleném dramatu:
Luci (smyšlené jméno) -- aneb moje nejlepší kamarádka
David (smyšlené jméno) -- aneb můj ex
Pavel (smyšlené jméno) -- aneb ten kluk, kterýho jsme dohodili Luci
Je to zvláštní, jak tolik příhod začíná naprostou náhodou, stejně tak jako tehle. Skoro to už působí jako klišé nebo scéna z filmu, ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravdivé.
Všechno to tedy začalo tím, že jsem seděla v sobotu doma a neměla co dělat, když za mnou přišla mamka a zeptala se, jestli s ní nepojedu do města, že je tam výročí jedné firmy a den otevřených dveří, prostě totálně mega akce, která se koná jednou za dlouhou dobu. Abych byla upřímná, tak to byla firma na auta a já na to ani trochu zvědavá nebyla. Ale měl jet ještě mladší brácha a já jsem stejně neměla co dělat, takže jsem téměř okamžitě souhlasila.
Jeli jsme narvaným vlakem a prošli narvané ulice, vážně, ale vážně zajímavé. (Ano, správně jste poznali sakrasmus). A co víc -- jet na nějakou takovou akci s rodinou sranda moc není.
Každopádně jsme zrovna odcházeli z výzkumného centra s tím, že už pojedeme domů. Na(ne)štěstí jsme nebyli jediní, koho něco takového napadlo. Na zastávce už čekalo tolik lidí, že by se sotva narvali do pěti autobusů. Takže jakmila naše krabice přijela, ihned jsme s mamkou namáčkli dovnitř, zabrali posledních pár milimetrů čtverečních pro protor k životu.
Každý jsme stáli tak na půlce noze a rukama se drželi zábradlí, třeli se těly o sebe a potili se v přeplněném autobuse. Řeknu vám, že tak přeplněný autobusem jsem ještě nikdy nejela a pravědpodobně dlouho ještě asi ani nepojedu.
Mamka se tam dala do řeči s bývalou spolužačkou, co tam měla syna a já se už jen tak ze slušnosti (a z nudy) přidala taky. Ještě jsem se koukla na toho jejího syna a v duchu si řekla: páni, ten je docela hezký ;). Ale stejně už ho nikdy neuvidím....
Přijela jsem domů, kouknu na face a tam žádost o přátelství. Jasně, sjela jsem mu celej profil, to přece dělá každý, jen málokdo to přizná. A nakonec se rozhodla, že si ho nepřidám, protože ho neznám.
Druhý den tam vidím zprávu:
Ahoj, naše mámy jsou spolužačky ze základky a naši dědové se taky nějak znaj V sobotu jsme "spolu" jeli busem z Česany. I když, spolu v tom buse jeli asi všichni
Takže jsem si ho přidala a pak mi stejně ještě chvíli trvalo, než mi dockvaklo, kdo to je. Dohodli jsme se, že půjdeme ven (to je mimochodem taky docela fajn storka, tak tu v jiném článku ;)) no.. a ... nějak jsme si rozuměli tak jsme šli ještě jednou ven.
A on mi podruhé, když jsme byli venku, prozradil, že se o mě zmínil kamarádovi, že jsem dřív hrála lolko a ten se prý ptal jestli nemám nějakou kmarádku co pořád hraje :D :D. A to byla právě moje nelepší kamarádka Luci, takže jsem jí o tom řekla a ty dva se přidali na fb. Psali si, hráli spolu lolko... A byli spolu šťastni, dokud nešli offline! :)
Jednoho dne jsem dostala nápad: A co dvojrande? Fakt bych byla ráda, kdyby se ty dva dali dohromady, jenomže spolu ven jen tak nepůjdou. Takže jsem začala přemlouvat Luci, to se mi nakonec i povedlo (alespoň jsem si to myslela), tak jsem o tom napsala Davidovi, který byl totálně pro. Napsal to Pavlovi a Pavel pak napsal Luci:
"Čau.. ty prej se mnou chceš jít na rande, jo?" :D A Luci byla naštvaná za tohle nedorozumění a vysvětlila mi, že nechce a že nikam nepůjde.
Trvalo to jenom týden, než jsme jí vykecali díru do hlavy a ona nakonec šla. Ten den byla tak nervózní, že se jí vyskákal pot i na čele a ruce se jí třášli jako 90-ti leté panně.
Nicméně jsme nakonec přišli do kebab housu (ano, já vím, romantika jak sviň), mimochodem s půlhodinovým zpožděním, sedli ke klukům a chvíli na sebe blbě koukali. Pořád jsem se snažila trochu rozroudit konverzaci, ale stejně jsme mluvili o tom, jak špatně vaří ve školní jídelně a co kdo bude dělat o prázdninách. Později jsem se svěřila Luci, že mě hrozně štve, že celou dobu ta řeč stála za ho... houby, ale ona mi řekla, že to bylo v pohodě. Nevím, možná na to každá máme jiný názor.
Plánek, jak jsme seděli: (jen tak, vím, že je to hrozně zbytečné)
Já jsem nad tím přemýšlela a bohužel ... s jednou věcí se i já musím zařadit do seznamu "Stay zmrd" :D.
Ještě jsem o tom nikomu neřekla, takže prosím nebuďte drbny jako kluci a nikam to dál nešiřte :D :D.
Vymyslela jsem si nepravé jména -- pro zachování soukromí.
Postavy v tomto nesmyšleném dramatu:
Luci (smyšlené jméno) -- aneb moje nejlepší kamarádka
David (smyšlené jméno) -- aneb můj ex
Pavel (smyšlené jméno) -- aneb ten kluk, kterýho jsme dohodili Luci
Je to zvláštní, jak tolik příhod začíná naprostou náhodou, stejně tak jako tehle. Skoro to už působí jako klišé nebo scéna z filmu, ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravdivé.
Všechno to tedy začalo tím, že jsem seděla v sobotu doma a neměla co dělat, když za mnou přišla mamka a zeptala se, jestli s ní nepojedu do města, že je tam výročí jedné firmy a den otevřených dveří, prostě totálně mega akce, která se koná jednou za dlouhou dobu. Abych byla upřímná, tak to byla firma na auta a já na to ani trochu zvědavá nebyla. Ale měl jet ještě mladší brácha a já jsem stejně neměla co dělat, takže jsem téměř okamžitě souhlasila.
Jeli jsme narvaným vlakem a prošli narvané ulice, vážně, ale vážně zajímavé. (Ano, správně jste poznali sakrasmus). A co víc -- jet na nějakou takovou akci s rodinou sranda moc není.
Každopádně jsme zrovna odcházeli z výzkumného centra s tím, že už pojedeme domů. Na(ne)štěstí jsme nebyli jediní, koho něco takového napadlo. Na zastávce už čekalo tolik lidí, že by se sotva narvali do pěti autobusů. Takže jakmila naše krabice přijela, ihned jsme s mamkou namáčkli dovnitř, zabrali posledních pár milimetrů čtverečních pro protor k životu.
Každý jsme stáli tak na půlce noze a rukama se drželi zábradlí, třeli se těly o sebe a potili se v přeplněném autobuse. Řeknu vám, že tak přeplněný autobusem jsem ještě nikdy nejela a pravědpodobně dlouho ještě asi ani nepojedu.
Mamka se tam dala do řeči s bývalou spolužačkou, co tam měla syna a já se už jen tak ze slušnosti (a z nudy) přidala taky. Ještě jsem se koukla na toho jejího syna a v duchu si řekla: páni, ten je docela hezký ;). Ale stejně už ho nikdy neuvidím....
Přijela jsem domů, kouknu na face a tam žádost o přátelství. Jasně, sjela jsem mu celej profil, to přece dělá každý, jen málokdo to přizná. A nakonec se rozhodla, že si ho nepřidám, protože ho neznám.
Druhý den tam vidím zprávu:
Ahoj, naše mámy jsou spolužačky ze základky a naši dědové se taky nějak znaj V sobotu jsme "spolu" jeli busem z Česany. I když, spolu v tom buse jeli asi všichni
Takže jsem si ho přidala a pak mi stejně ještě chvíli trvalo, než mi dockvaklo, kdo to je. Dohodli jsme se, že půjdeme ven (to je mimochodem taky docela fajn storka, tak tu v jiném článku ;)) no.. a ... nějak jsme si rozuměli tak jsme šli ještě jednou ven.
A on mi podruhé, když jsme byli venku, prozradil, že se o mě zmínil kamarádovi, že jsem dřív hrála lolko a ten se prý ptal jestli nemám nějakou kmarádku co pořád hraje :D :D. A to byla právě moje nelepší kamarádka Luci, takže jsem jí o tom řekla a ty dva se přidali na fb. Psali si, hráli spolu lolko... A byli spolu šťastni, dokud nešli offline! :)
Jednoho dne jsem dostala nápad: A co dvojrande? Fakt bych byla ráda, kdyby se ty dva dali dohromady, jenomže spolu ven jen tak nepůjdou. Takže jsem začala přemlouvat Luci, to se mi nakonec i povedlo (alespoň jsem si to myslela), tak jsem o tom napsala Davidovi, který byl totálně pro. Napsal to Pavlovi a Pavel pak napsal Luci:
"Čau.. ty prej se mnou chceš jít na rande, jo?" :D A Luci byla naštvaná za tohle nedorozumění a vysvětlila mi, že nechce a že nikam nepůjde.
Trvalo to jenom týden, než jsme jí vykecali díru do hlavy a ona nakonec šla. Ten den byla tak nervózní, že se jí vyskákal pot i na čele a ruce se jí třášli jako 90-ti leté panně.
Nicméně jsme nakonec přišli do kebab housu (ano, já vím, romantika jak sviň), mimochodem s půlhodinovým zpožděním, sedli ke klukům a chvíli na sebe blbě koukali. Pořád jsem se snažila trochu rozroudit konverzaci, ale stejně jsme mluvili o tom, jak špatně vaří ve školní jídelně a co kdo bude dělat o prázdninách. Později jsem se svěřila Luci, že mě hrozně štve, že celou dobu ta řeč stála za ho... houby, ale ona mi řekla, že to bylo v pohodě. Nevím, možná na to každá máme jiný názor.
Plánek, jak jsme seděli: (jen tak, vím, že je to hrozně zbytečné)
Takže Luci nejvíc koukala na Davida a já hypnotizovala lidi venku, co jsem viděla z okna, abych nemusel koukat na Pavla.
Mimochodem... už jsem se zmínila jak hrozně sexy vypadal? :D :D Jestli je nějaký ideál krásy tak je to vysoký kluk s dvoudením strništěm a geek brýlemi. A přesně všechny tyhle požadavky splňoval. Dala bych mu tak ... 8/10 (ano, vím, jsem náročná, ale 9ka nebo 10ka vypadá úplně jinak). Pořád koukal na mě a každou chvíli to bylo "Ančo... Aničko... Usměj se"
A v tu chvíli jsem se otočila na Davida a usmála se na něj :). Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. David je mimochodem taková 4ka (horší průměr), ale chci zdůraznit, že na vzhledu nezáleží -- do jisté míry. Pokud nechodíte s jedničkou, tak je to v pohodě.
O vzhledu napíšu jindy.
Potom, co jsme teda vyšli z kebabu mě David chytil za ruku a kráčeli jsme spolu dál. Pavel s Luci se trochu pošťuchovali a pak oba spěchali na autobus.
Ještě na nás Pavel křikl: "Tak ahoj! Jo, a vy dva... žádný prasárny!"
A pak jsme se na sebe s Davidem podívali, prohodili pár slov a dali si pusu.
Před kebab hausem, páni, romantika jako sviň. Tohle si přece každý přál -_- ... Ale to je jedno, hlavně že jsme se teda dali ofiko dohromady.
Jedna věc mě ale hrozně štvala... Už v sobotu ráno Pavel spamoval Luci, zatímco já jsem seděla a čekala, kdy mi napíše David. A i když my dva jsme byli spolu a oni dva ještě ne, byla jsem to já, které se David nevěnoval, zatímco Luci s Pavlem trávila skoro všechen čas.
Nakonec jsem si řekla, že už na to kašlu, a že jestli se mi toho dne David neozve, tak mu napíšu, že jestli nebude mít čas, nebude to mít ani cenu (vlastně až tak o tolik nešlo, ale byla jsem trochu vystreslá z toho, jak jsem pořád slyšela o Pavlovi a Luci). A ve chvíli, kdy jsem napsala jednu nehezkou dlouhou zprávu a chystala se jí odeslat mi napsal David: "Ahoj zlato, promiň nestíhal jsem :*"
A tak se moje nehezká zprávička dostala do navždy odstraněných.
Ještě musím zmínit, že Luci je moje nejlepší kamarádka a Pavel je nejlepší kamarád Davida. Takže když se Pavel dal dohromady s Luci, byli jsme dvě nejlepší kamarádky chodící s dvouma nejlepšíma kámošema.
Ačkoliv to vypadlo, že mě má David opravdu rád, trápilo mě, že neměl moc času a příliš se mi nevěnoval. Takže nakonec si mě přidal Pavel na facebooku a začali jsme si trochu psát. Nejprve jen tak ze slušnosti, pak jsme spolu ale začali trochu hrát League of Legends a pomáhat si v řešení vzájemných problémů. Svěřila jsem se mu o Davidovi, který na mě prostě kašlal, a on se mi svěřil, že to s Luci není takové, jaké by si představoval. Říkal, že jí má rád, ale že si není jistý, jestli je to ta pravá a že si s ní nemá co říct, že si nemají o čem povídat a dohromady mají jenom dvě témata: romantické řečičky a hry.
Brzy se z nás dvou staly opravdu dobří kamarádi a i když oba z nás jsme byli zadaní, trávili jsme spolu docela dost času. Já dokonce víc než s Davidem, ale to je čistě jen jeho chyba, že se mi neozval.
No a pak jsme týden jeli do Krkonoš s Luci a ještě několika kamarádkama ze třídy. My jsme s Luci měli svůj pokoj, takže jsme vždycky dlouho do noci povídali a hodně jsme toho probrali, včetně kluků.
Svěřila se mi, že Pavel už není takový jako na začátku, že se jí moc nevěnuje, odpovídá jí jedním slovem a podobně... Říkala, že je to jako by ji už neměl rád.
Naopak o mě projevil zájem. Psal mi takové ty sladké řečičky (které mě mimochodem moc neberou) a tak dále. Je fakt, že jsme si hodně rozuměli. Byl to první kluk, do kterého jsem se po hodně dlouhé době zamilovala, protože jsem se s ním cítila, jako bych mu mohla říct cokoliv na světě. Ne, že by to s Davidem tak nebylo, ale on byl prostě... Hrozně nesmělý, stydlivý, nezkušený a neměl na mě čas, což mě ze všeho nejvíc trápilo.
Takže jsme se s Pavlem tajně domluvili, že se setkáme v jednom městě. Už jsem se na to docela těšila, protože jsem konečně potkala toho správného kluka. Jasně, bylo mi to líto kvůli Luci, ale když jsme se dozvěděla, že ty dva spolu stejně ani nevychází, tak jsem si řekla, proč ne?
Za ten týden v Krkonoších se ale stalo spousta věcí. Občas si říkám, že kdybych tam nejela, tak by to možná dopadlo líp, ale to jsem přece nemohla vědět.
Tak zaprvé, psala jsem si s Davidem a oba jsme byli trochu naštvaní, takže jsme se malinko pohádali a ... tak trochu to ukončili. Nestěžuji si, protože ten vztah stejně neměl smysl a chtěla jsem ho ukončit. Asi to bylo příšeřně težké pro něj... Protože druhý den přidal na facebook rozveselené fotky z party :D :D. Každopádně jsem doufala, že bychom mohli zůstat kamarádi (nejdřív ne, ale byl to on, kdo něco takového nadhodil) ... ale prostě to nešlo. Napsali jsme si jednou a konec. Choval se ke mně hnusně a já to chápu, protože jsem se k němu taky nezachovala nejlíp. Ale stejně, doufám sice, že si jednou najde holku, s kterou mu to vyjde, ale nemyslím si, že by to s jeho přístupem šlo. Fakt se choval dost ... povrchně.
Zadruhé, všimla jsem si toho, že Luci je z něčeho hrozně smutná, vyvedená z míry, jako by se se mnou nechtěla bavit. Byl to ten předposlední den. Normální člověk by si toho asi nevšiml (ani holky od nás ze třídy co tam byli s námi), ale já jsem na tohle obvzlášť vnímavá a znám Luci. A když mi pak Pavel napsal, že jsme byla v pět ráno na fb online, všechno jsem si to spojila.
Nechávala jsem si totiž mobil u postele, který jsem přes noc nabíjela. A protože Lily spala vedle mě, nebylo pro ni nic jednoduššího než mobil sebrat a pročíst si zprávy s Pavlem. Konkrétně -- všechny zprávy, které jsem si s Pavlem napsala.
Později se mi svěřila, že to četla od půlnoci do sedmi do rána a pak si musela dát sprchu, protože byla hrozně zpocená. Musel to pro ní být šok, to věřím. Cítím se špatně, za to, co jsem udělala, ale věřte mi, že kdybyste byli na mém místě, dost možná byste se zachovali stejně. Takhle ale člověk situaci neodhadne, takže mě prosím nesuďte.
Byla jsem hrozně ráda, když mi napsala, že si to četla, protože jsem aspoň znala důvod, proč se chovala tak jak se chovala, ale přebýval spíš pocit "A kurwa...."
Takže první, co jsem udělala (bylo to hned, jak jsme přijela domů, protože dřív jsem o tom nevěděla), byl, že jsem jí naspala a začala všechno vysvětlovat. Slovo od slova, píseno od písmena, řádek od řádku. Vypadalo to, že moji omluvu přijala, ale přesto je na mě doteď naštvaná. Věřím, že i tak zůstaneme nejlepší kamarádky (i s touto pauzou), protože se dokážeme vzájemně tolerovat a omlouvat své chyby. A taky musím trochu hrdě prohlásit, že jsem odvedla dost dobrou práci s tím vysvětlením a že mě pochopila. Jenomže je těžké být někomu kamarádem, když víte, že váš přítel o vás nemá zájem, ale má zájem o vaši kamarádku.
Zatřetí, zavolala jsem Pavlovi a dala mu imaginární kopačky, protože jsme spolu vlastně nikdy nechodili. Řekla jsem mu, že je pro mě mnohem důležitější kamarádství než láska (a mimochodem, o tom taky musím někdy napsat článek) a že nechci ztratit Luci, která tady pro mě byla, je a snad i vždycky bude a kdybych se dala dohromady s ním, tak vím, že by to nešlo a tak, že i když mě to hrozmě moc mrzí a ani neví jak, si s ním musím přestat psát a vídat se.
On mi odpověděl, že mě chápe, pak byl trochu naštavaný, protože mě pochopil tak, že chci smazat všechno, co se mezi námi stalo (nechci, chci si to zapamatovat, jen nechci, aby to už pokračovalo... kvůli Luci) a nakonec mi řekl, že Luci už nikdy neuvidí úsměv na jeho tváři, protože on nikdy nebude šťastný beze mě. Což, svým způsobem, na mě dost zapůsobilo, ale už jsem rozhodla předtím a svého rozhodnutí jsem se taky držela.
Musela jsem to udělat takhle, protože Pavel bydlel ode mě dál a abychom se setkali jenom proto, abych mu řekla, že už se nemůžeme přátelit, nebyl zrovna nejlepší nápad. A pořád lepší někomu takhle zavolat než si s ním psát.
A takový je příběh o velké náhodě, jak jsem zíkala do svého života lidi, na kterých mi opravdu záleželo a pak je během tří dnů jako lusknutí prsty všechny ztratila.
Říkám si, že kdybych se tehdy v sobotu nerozhodla jet do města, nic z toho by se nestalo a já bych neztratila svoji nejlepší kamarádku. Ale přesto všechno jsem na světě ráda, že jsem to udělala, protože vím, že jsou to právě zkušenosti, které jsou v životě tak nedocenitelné. Navíc stále věřím, že se Luci jednoho dne probudí a odpustí mi.
Zůstala totiž s Pavlem i po tom všem, co se mezi nimi a námi stalo. Říkala, že ho miluje a že ho nedokáže opustit, i když ví, že když tohle udělal jednou, udělá to i podruhé a dřív nebo později si najde jinou. Jenomže ho nedokáže opustit, nechat ho jít a najít si někoho lepšího, někoho, kdo by si ji zasloužil a choval se k ní tak, jak si zaslouží. Někdo by to mohl považovat za důkaz lásky, ale já to považuji trochu za zoufalost. Kdybych já někdy skončila v takovém vztahu, chtěla bych to skončit a kdybych to sama nedokázala, požádala bych přátele, aby mě z toho vymanili. Každá žena má svou hrdost a svou čest a být s někým jenom jako "záloha" beru jako ponížení, protože ten daný vás nikdy nebude milovat a nikdy vás nebude brát takovou jaká (jaký) jste, ale jen jako něco podřadného.
Svým způsobem je to tedy jedna z nejhorších věcí co jsem udělala -- málem jsem přebrala kluka své nejlepší kamarádce, i když jsem věděla, že ho opravdu miluje. Teď už o mě víte skoro všechno, jaká je nejhorší věc, co jste udělali sami?
Jinak doufám, že se to s Luci dá zase do kupy. Teď se bavíme, ale není to takové jako dřív. Škoda jen, že jsem ztratila Davida i Pavla, ale měla bych prostě být ráda za to, že jsou věci tak jak jsou a že nejsem ve vztahu, ve kterém by se mi nelíbilo. Být single je vlastně super (že by další článek? :D)!
pondělí 3. srpna 2015
Kluci jsou hrozný drbny
Takový ten pocit, když zjistíte, že s někým chodíte ještě předtím, než se s ním dáte dohromady. To se vám opravdu ještě nestalo?
Jednou jsem takhle přišla domů a brácha se mě ptá, kde jsem byla, říkám že v Boleslavi u kamarádky.
"U té samé jako předtím? To je nějaké podezřelé," vypraví ze sebe a pak dodá: "Určitě jsi byla venku s Fandou." (jméno není důležité ;))
Trochu se zarazím a začnu mu říkat, že fakt ne. Jak to do háje ví, že se bavím s Fandou? A pak mi dojde, že se baví se stejným kamarádem jako se baví Fanda. Hrozná drbna ten kluk.
Takže když jsem šla příště s Fandou ven, nechala jsem po něm poslat té hrozné drbně vzkaz. "A vyřiď mu, že je děvka!" volala jsem se smíchem, když jsem se s ním loučila. Možná trochu zlé, ale snad se zasměje, vždyť je to jenom kappa.
A pak kluci o holkách tvrdí, že jsou hrozný drbny! Promiňte, ale kluci z okolí takových drbů znají víc než já kdy za celý život budu znát!
Nebo taky bylo zajímavý, když brácha potřeboval sehnat číslo na svýho hodně dobrýho kamaráda (mimochodem, to je ta drbna). Napsal několika kamarádům, ale nikdo nic. A tak jsem já v rychlosti napsala Fandovi a do dvou minut ho měla. Aneb Anča mechanics. Takhle se to dělá! ;)
Takže si příště dejte pozor na kluky-drbny; říkají sice, že oni nic, že takové jsou jenom holky, ale ve skutečnosti jsou tišší, rychlejší a zákeřnější! :P
Jednou jsem takhle přišla domů a brácha se mě ptá, kde jsem byla, říkám že v Boleslavi u kamarádky.
"U té samé jako předtím? To je nějaké podezřelé," vypraví ze sebe a pak dodá: "Určitě jsi byla venku s Fandou." (jméno není důležité ;))
Trochu se zarazím a začnu mu říkat, že fakt ne. Jak to do háje ví, že se bavím s Fandou? A pak mi dojde, že se baví se stejným kamarádem jako se baví Fanda. Hrozná drbna ten kluk.
Takže když jsem šla příště s Fandou ven, nechala jsem po něm poslat té hrozné drbně vzkaz. "A vyřiď mu, že je děvka!" volala jsem se smíchem, když jsem se s ním loučila. Možná trochu zlé, ale snad se zasměje, vždyť je to jenom kappa.
A pak kluci o holkách tvrdí, že jsou hrozný drbny! Promiňte, ale kluci z okolí takových drbů znají víc než já kdy za celý život budu znát!
Nebo taky bylo zajímavý, když brácha potřeboval sehnat číslo na svýho hodně dobrýho kamaráda (mimochodem, to je ta drbna). Napsal několika kamarádům, ale nikdo nic. A tak jsem já v rychlosti napsala Fandovi a do dvou minut ho měla. Aneb Anča mechanics. Takhle se to dělá! ;)
Takže si příště dejte pozor na kluky-drbny; říkají sice, že oni nic, že takové jsou jenom holky, ale ve skutečnosti jsou tišší, rychlejší a zákeřnější! :P
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)