Znáte to, občas se každému stane nějaká scénka, která je tak neuvěřitelná, že mi se stala jenom v nějakém americkém slaďáku. A mě se takové filmové scénky stávají poměrně často.
A na jednu z nich jsem si zrovna vzpomněla.
Toho dne bylo ve vzuchu cítit víc než jenom směs vůně šeříku a vzduchu po dešti. Byl v něm nádech nadšení pro nové dobrodružství, výkřiky nervózních nestíhajících žen a ještě nervóznějších mužů, které na ně museli čekat a přitom věděli, že už i tak jdou pozdě. Jinými slovy: konal se maturtiní ples.
Bleskovou rychlostí jsem na sebe hodila korektor a řasenku, navíc nebylo čas. Vplížila se do tanečních ve starých botaskových balerínkách a tam tajně přezula do zářivé tančení obuvi. Jak popelka, pomyslela jsem si. To, že se mnou nejedou rodiče má spoustu výhod.
Vyšla jsem ze vchodu do ministerstva kouzel (ano, záchodky -- ples byl tématicky zařízený podle Harryho Pottera) a vyšla nahoru, kde už seděli holky.
Nádherně jsme si pokecali o semínkách v jogurtu, neobyvklých kombinací marmelád na různé druhy palačinek, sdíli poklidně trapné ticho, a když jsem vyhrála v tombole za deset lístů jedinou věc a to poukaz na pedikůru, začala jsem uvažovat nad tím, že tehle večer je pomalu stejně katastrofický, jako by byl, kdybych zůstala doma.
"Nejlepší" zjištění ale bylo, když jsem se dozvěděla, že holky s kterýma se bavím jdou hned po půlnočním překvapení domů zalehnout. No jo, zapomněla jsem, s jakýma se to bavím slušňačkama. S kým teď ale půjdu na after party?
Takže jsem se přifařila k jiným holkám od nás ze třídy (okey... tak se mě zeptali, jestli chci jít s nimi) a trochu si připadala jako páté kolo u vozu, ale byla jsem blahem bez sebe, že nemusím jít sama. Jeji dialogy... byly řekněme trochu odlišné než o semínkách v jogurtu. Rozhodně ne tak slušné. Ale většinou to byly drby a já místní drby neznala, takže jsem se opět ponořila do meditativní techniky "mlč a ignoruj všechno, co se řekne."
Tancování. Sklenka. Tancování. Cígo. Wow, zábava. O půl hodiny později holky odešli na soukromou house party, kam, jsem na(ne)štěstí nebyla zvaná a ani neznala hostitele. Jednou bych na soukromou house party chtěla jít, jenomže to by taky znamenalo, že bych se musela přestat bavit s takovýma šlušňačkama a začít žít... A to bych svým způsobem i ráda.
Brouzdám po baru, nikdo nikde, tedy... Až moc lidí, co znám, ale nikdy jsem se s nima tolik nebavila. Skoro všichni z našeho gymplu.
Tak a dost, řekla jsem si v duchu, tohle musí skončit. Jsem tu, abych si užila, nechci přijet domů už v jednu ráno s tím, že jsem prožila katastofický věčer plný zklamání.
Už jsme hodně dlouho single... A už mě to docela štve. Dneska někoho sbalím, řekla jsem si. A pak jsem si vzpomněla, jak mi moje kamarádka vlévala do hlavy, abych nebyla náročná, jinak mě odmítnutí nemine (jenom to řekla... trochu hezčeji).
Dobře, nebudu nárčoná, řekla jsem si. Aspoň pro začátek ne. Dneska jde jen o to se seznámit s nějakým novým klukem, je jedno jak bude vypadat nebo jak bude chytrý. Dneska nejde o něj, dneska jde o mě, abych se překonala a dokázala někoho oslovit.
Porozlédnu se po parketu a hledám. Kluk, blonďatý, ne. Kluk, hnědé vlasy, brýle, tančí s partou kámošů. Jeho kámoši vypadají... zlváštně, ale on docela v pohodě. Jo, toho beru, pomyslím si, nic náročného, vypadá trochu ulízle.
Trochu se k nim příblížím a "šíleně nenápadně" začnu tančit blízko nich. Pak začnu házet očkem po tom klukovi, úsměv, jeden, durhý, sklopení očí a zase. Nastal čas se s ním dát do řeči, pomyslím si po chvilce, když vidím, že se k ničemu nemá. Směje se, vidím, že má zájem, ale rozhodně neolývá příliš velkým sebevědomím.
Přemýšlím, která hláška by byla nejlepší. Hezky voníš? Ne, vypadá to, že se trochu zpotil -- eh, to by asi nebyl nejlepší způsob jak navázat konverzaci. Fajn hudba? Prohodit něco takového? Jo, to je dobrý.
A pak jsem si uvědomila, že už asi pět minut hraje ta samá písnička... A že ještě asi bude hrát dlouho, protože dav jásá a zpívá, překonám blok (s čímž mi pomůže kapka alkoholu) a aniž bych si uvědomila, co dělám, zeptám se ho, jestli se mu ta písnička líbí. Přikývne, řekne že je zajimavá na slova nebo něco v tom smyslu. Trochu se zaposlouchám a zjistím, že se pořád dokola zpívá jen "sex, sex, sex!" zašklebím se na něj a snažím se zakrýt tak trochu trapas, i když to vlastně trapas pro mě v tu chvíli nebyl. Alkohol dělá divy.
A teď přisahám, že tahle historka není ani trošku přibarvená! :D Chápu, to přece dělá každý, že si občas upraví detaily, ale tohle je pravda, proto jsem to taky nazvala filmovou scénou. Kde jinde než ve filmech se takové věci stávají?
Pak jsme ještě prohodili pár slov ve smyslu "chodíš sem často?" a dostali se k trochu osobnějším otázkám. Jmenoval se Petr, ale spíš než jeho jméno jsem si pamatovala jeho číslo, možná bych ho dokázala přeříkat i teď, ale pro jistotu a zachování soukromí to sem psát nebudu. (Mám totiž výbornou paměť na čísla, zvlášť telefonní, ale zato mě osud neobdařil příliš štěstím na pamatování si jmen... Takže si doteď nejsem jistá, jestli to fakt byl Petr nebo Jirka nebo tak něco :D. Na jednu stranu je to fajn, ale na druhou: Neoslovíte kluka, kterého jste zrovna potkali třemi trojčíslími).
Petr byl kluk, který mě za celý věčer nepřestal překapovat. Bylo to fascinující, jak jsem se každých 5 minut o něm dozvěděla něco, co odporovalo mému heslu "neměj vysoké nároky."
Třeba nejdřív jsem se dozvěděla, že je vysokoškolák. Wow, vysokoškolák! To znamená, že je chytrý a má věk tak akorát (vždycky jsem byla na starší). Další věcí, která mě docela překvapila, bylo, že to byl právník. Teda, ještě ne, ale studoval právničinu. Wow, takže musí být fakt chytrej!
A pak už to šlo rychle... Jeho otec je bohatý, on má vlastní bmw, hodně sportuje, diskotéky nevymetá, jenom ho vytáhli kámoši... No, prostě se to ani nedalo spočítat.
Objednal nám driky a my si pak ještě hooodně dlouho povídali. Znali jsme se od jedné a ve čtyři jsme šli se ven projít, takže to je pramálo, ale rozuměli jsme si jako dobří přátelé.
Zastavili se pod sochou Amose (Komenského) a zahleděli se do sebe. Byl to přesně ten pohled, u kterého víte, že následuje pusa. Jenomže... aby to bylo trochu zajímavější samozřejmě, já jsem zpanikařila, a místo pusy jsem ho obejmula :D :D. Vypadal trochu zklamaně, ale ne dost na to, abych se o to nepokusil podruhé.
Stáli jsme na proti sobě, docela blízko a hleděli na sebe. Mezi námi bylo víc než jen pouhý věčerní vzduch, klidný jako a tichý, čerstvý a teplý, vůně šeříku a ozývající se taxíky, kteří jezdili pro nalité občany, kteří druhý den vstávali do práce (vlastně... ještě ten den). Naklonili jsme se trochu k sobě a ... v tu chvíli se ozvalo žabí kvákání.
Kluk, který nikdy nepřestane udivovat, pomyslela jsem si. Žabí kvávání bylo pouhé vyzvánění na mobilu a on se otočil ke mě s omluvnýma očima a řekl: "Promiň, ale tohle vážně musím vzít."
A přesně o tomhle jsem si myslela, že se stává jen ve filmech. Chytil mě za ruku a vyrazili jsme zpět k baru, kde už čekali jeho kamarádi. Povídali jsme si tam vedle sebe a kamarádi na něj, že už musí jet. Několikrát se mě snažil přemluvit, abych jela s nimi, ale odmítla jsem. A pak jim řekl, ať jednou napřed, že je dožene. V noci jsme se pak konečně políbili, konečně nikdo nezvonil, nekvával a noc byla stejně tichá jako předtím. Pak se rozeběhl za jedoucím taxíkem a už nikdy jsme se neviděli...
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Svým způsobem je to hrozně romantické, courat se po městě s neznámým klukem ve čtyři ráno, zvlášť, když se vás snaží chránit. A budu na to ještě vzpomínat dlouho, i na ty čtyři sms, které jsme si napsali... a pak už nic.
Mrzí mě, že z toho nic nebylo, ale je pravda, že se nemůžete jen tak dát dohromady s klukem, co znáte 4 hodiny a trajdáte s ním v noci po městě. Navíc si myslím, že by s jeho zájmy měl jen pramálo času.
Každopádně se na to hezky vzpomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat