Například spousta lidí má strach z odmítnutí. Včetně me. Ale mým nejvetším strachem je strach z toho, že se jednoho dne stanu stejným člověkem, jako je můj otec.
Proč se tomu chci vyhnout? To je dlouhý příběh, u kterého nevím, kde začít.
Můj otec je chytrý, vzdělaný člověk. Na první pohled dokonce působí i mile, ale jakmile ho poznáte blíže, zjistíte, že nic není tak, jak se zdá.
Nejjednodušší by bylo prostě říct, že je tak trochu cáklej. Sám neví, co bych chtěl a jediné, na čem mu pořádně záleží, je majetek. Chorobně miluje a shrňuje majetek.
Domníváme se, že je to autista. Rovná věci vedle sebe do složitých obrazců a tvrdí, že je uklizeno. Neumí, nikdy neuměl a bohužel asi ani nebude umět vycházet s lidma a jakékoliv sociální cítětí jde totálně mimo něj. U štědrovečerní večeře začne odříkávat latinskou modlitbu a dodatkem "chléb náš bezpelkový" a pak když v tichosti jíme, začne vyprávět, jak jedou viděl černého psa a udělá do toho zvuky. Kdyby to aspoň mělo pointu!
Ale to ještě není všechno. Pořád někoho z něčeho obviňuje, dělá scény kvůli blbostem a chce, aby všechna pozornost byla na něj. Jednodušše se chová jako nevyspělé pubertální dítě, se odmítá podřít pravidlům v rodině. Často se s vámi hádá, přestože nemá žádné argumenty ani smyslupné důvody.
Takže jistě chápete, proč se tolik bojím, abych nebyla jako on. Okolí mi sice říká "díky bohu, že nejste po něm" ale abych se přiznala, tak občas takový pocit mám. Nejenom, že mám jeho rysy a jsem mu vzhledově hodně podobná (i když on je chlap a já ženská); například z profilu máme úplně stejnou tvář; ale občas i charakterově vidím jeho vlastnosti v sobě.
Jako malá jsem nebyla příliš oblíbená a dost často jsem k tomu přisuzovala vlastnosti po tátovi, který v dětsví, pokud vím, už vůbec oblíbený nebyl, možná dokonce šikanovaný, ale to je jen naše teorie, ve skutečnosti o tom nikdy nemluvil.
Jediný rozdíl mezi mnou a ním je, že já si to uvědomuji a umím se ovládat. Sociální návyky se dají naučit a já se mezi lidmi naučila slušně pohybovat a hrdě musím přiznat, že už mezi ty oblíbené, o které má každý kluk zájem a každá holka chce jimi být, patřím. Naštěstí.
Ale právě se bojím toho, že se jednou něco zvrtne... Že mi šplouchne na maják a ve mě se probudí jeho vlastnosti. Kdybych měla být jako on, radši bych se snad odstřelila. Protože on se chová ke svému prostředí příšerně a ačkoliv všichni chápeme, že kvůli jeho nemoci to má nejtěžší v životě on sám, to co říká, se nijak omluvit nedá. Všichni se snažíme být tolerntní k němu a vycházet s ním, ale i když s ním dokážeme žít, neznám nikoho, kdo by ho měl vyložené rád. Možná jeho rodiče, ty se opravdu hodně snaží, ale přesto je těžké pro ně s ním vycházet, když jim neustále něco vyčítá, křičí na ně a hádá se s nimi. Uráží je.
To vlastně dělá často, ale já za to musím poděkovat. Protože díky němu jsem se naučila ovládat svůj hněv, zachovat se klidně i v hektické situaci nebo zachránit přátelství nebo vztah.
Všechno zlé je koneckonců pro něco dobré, takže děkuji tati. Za tohle jsem ti vděčná, ale přesto tě nikdy asi nebudu moct milovat. To by ses musel změnit... Musel by ses naučit chovat...
Pochopím ho, můžu ho tolerovat, ale nemůžu ho milovat. Smutné je, že je jediným člověkem na světě, o kterém můžu říct, že ho opravdu nemám ráda. A ačkoliv jsem se mnohokrát svůj postoj k němu snažila změnit, nešlo to.
Jenom se bojím, aby tahle zkušenost s ním neovlivnila můj vztah ke klukům obecně, protože jsem četla, že na vztahu s otcem v tomhle ohledu hodně záleží. Možná je to důvod, proč se nemůžu jen tak zamilovat do kluků, nebo přinejmenším ne tak snadno jako ostatní... Ale o tom už jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat