Příběh o velké náhodě aneb stay zmrrrd

Co je asi tak nejhorší věc, kterou jste v životě provedli?
Já jsem nad tím přemýšlela a bohužel ... s jednou věcí se i já musím zařadit do seznamu "Stay zmrd" :D.
Ještě jsem o tom nikomu neřekla, takže prosím nebuďte drbny jako kluci a nikam to dál nešiřte :D :D.
Vymyslela jsem si nepravé jména -- pro zachování soukromí.

Postavy v tomto nesmyšleném dramatu:
Luci (smyšlené jméno) -- aneb moje nejlepší kamarádka
David (smyšlené jméno) -- aneb můj ex
Pavel (smyšlené jméno) -- aneb ten kluk, kterýho jsme dohodili Luci

Je to zvláštní, jak tolik příhod začíná naprostou náhodou, stejně tak jako tehle. Skoro to už působí jako klišé nebo scéna z filmu, ale ujišťuji vás, že je to naprosto pravdivé.
Všechno to tedy začalo tím, že jsem seděla v sobotu doma a neměla co dělat, když za mnou přišla mamka a zeptala se, jestli s ní nepojedu do města, že je tam výročí jedné firmy a den otevřených dveří, prostě totálně mega akce, která se koná jednou za dlouhou dobu. Abych byla upřímná, tak to byla firma na auta a já na to ani trochu zvědavá nebyla. Ale měl jet ještě mladší brácha a já jsem stejně neměla co dělat, takže jsem téměř okamžitě souhlasila.
Jeli jsme narvaným vlakem a prošli narvané ulice, vážně, ale vážně zajímavé. (Ano, správně jste poznali sakrasmus). A co víc -- jet na nějakou takovou akci s rodinou sranda moc není.
Každopádně jsme zrovna odcházeli z výzkumného centra s tím, že už pojedeme domů. Na(ne)štěstí jsme nebyli jediní, koho něco takového napadlo. Na zastávce už čekalo tolik lidí, že by se sotva narvali do pěti autobusů. Takže jakmila naše krabice přijela, ihned jsme s mamkou namáčkli dovnitř, zabrali posledních pár milimetrů čtverečních pro protor k životu.
Každý jsme stáli tak na půlce noze a rukama se drželi zábradlí, třeli se těly o sebe a potili se v přeplněném autobuse. Řeknu vám, že tak přeplněný autobusem jsem ještě nikdy nejela a pravědpodobně dlouho ještě asi ani nepojedu.
Mamka se tam dala do řeči s bývalou spolužačkou, co tam měla syna a já se už jen tak ze slušnosti (a z nudy) přidala taky. Ještě jsem se koukla na toho jejího syna a v duchu si řekla: páni, ten je docela hezký ;). Ale stejně už ho nikdy neuvidím....

Přijela jsem domů, kouknu na face a tam žádost o přátelství. Jasně, sjela jsem mu celej profil, to přece dělá každý, jen málokdo to přizná. A nakonec se rozhodla, že si ho nepřidám, protože ho neznám.
Druhý den tam vidím zprávu:
Ahoj, naše mámy jsou spolužačky ze základky a naši dědové se taky nějak znaj V sobotu jsme "spolu" jeli busem z Česany. I když, spolu v tom buse jeli asi všichni
Takže jsem si ho přidala a pak mi stejně ještě chvíli trvalo, než mi dockvaklo, kdo to je. Dohodli jsme se, že půjdeme ven (to je mimochodem taky docela fajn storka, tak tu v jiném článku ;)) no.. a ... nějak jsme si rozuměli tak jsme šli ještě jednou ven.
A on mi podruhé, když jsme byli venku, prozradil, že se o mě zmínil kamarádovi, že jsem dřív hrála lolko a ten se prý ptal jestli nemám nějakou kmarádku co pořád hraje :D :D. A to byla právě moje nelepší kamarádka Luci, takže jsem jí o tom řekla a ty dva se přidali na fb. Psali si, hráli spolu lolko... A byli spolu šťastni, dokud nešli offline! :)

Jednoho dne jsem dostala nápad: A co dvojrande? Fakt bych byla ráda, kdyby se ty dva dali dohromady, jenomže spolu ven jen tak nepůjdou. Takže jsem začala přemlouvat Luci, to se mi nakonec i povedlo (alespoň jsem si to myslela), tak jsem o tom napsala Davidovi, který byl totálně pro. Napsal to Pavlovi a Pavel pak napsal Luci:
"Čau.. ty prej se mnou chceš jít na rande, jo?" :D A Luci byla naštvaná za tohle nedorozumění a vysvětlila mi, že nechce a že nikam nepůjde.
Trvalo to jenom týden, než jsme jí vykecali díru do hlavy a ona nakonec šla. Ten den byla tak nervózní, že se jí vyskákal pot i na čele a ruce se jí třášli jako 90-ti leté panně.
Nicméně jsme nakonec přišli do kebab housu (ano, já vím, romantika jak sviň), mimochodem s půlhodinovým zpožděním, sedli ke klukům a chvíli na sebe blbě koukali. Pořád jsem se snažila trochu rozroudit konverzaci, ale stejně jsme mluvili o tom, jak špatně vaří ve školní jídelně a co kdo bude dělat o prázdninách. Později jsem se svěřila Luci, že mě hrozně štve, že celou dobu ta řeč stála za ho... houby, ale ona mi řekla, že to bylo v pohodě. Nevím, možná na to každá máme jiný názor.

Plánek, jak jsme seděli: (jen tak, vím, že je to hrozně zbytečné)

Takže Luci nejvíc koukala na Davida a já hypnotizovala lidi venku, co jsem viděla z okna, abych nemusel koukat na Pavla.

Mimochodem... už jsem se zmínila jak hrozně sexy vypadal? :D :D Jestli je nějaký ideál krásy tak je to vysoký kluk s dvoudením strništěm a geek brýlemi. A přesně všechny tyhle požadavky splňoval. Dala bych mu tak ... 8/10 (ano, vím, jsem náročná, ale 9ka nebo 10ka vypadá úplně jinak). Pořád koukal na mě a každou chvíli to bylo "Ančo... Aničko... Usměj se"

A v tu chvíli jsem se otočila na Davida a usmála se na něj :). Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. David je mimochodem taková 4ka (horší průměr), ale chci zdůraznit, že na vzhledu nezáleží -- do jisté míry. Pokud nechodíte s jedničkou, tak je to v pohodě.

O vzhledu napíšu jindy.

Potom, co jsme teda vyšli z kebabu mě David chytil za ruku a kráčeli jsme spolu dál. Pavel s Luci se trochu pošťuchovali a pak oba spěchali na autobus. 

Ještě na nás Pavel křikl: "Tak ahoj! Jo, a vy dva... žádný prasárny!"

A pak jsme se na sebe s Davidem podívali, prohodili pár slov a dali si pusu.

Před kebab hausem, páni, romantika jako sviň. Tohle si přece každý přál -_- ... Ale to je jedno, hlavně že jsme se teda dali ofiko dohromady.

Jedna věc mě ale hrozně štvala... Už v sobotu ráno Pavel spamoval Luci, zatímco já jsem seděla a čekala, kdy mi napíše David. A i když my dva jsme byli spolu a oni dva ještě ne, byla jsem to já, které se David nevěnoval, zatímco Luci s Pavlem trávila skoro všechen čas.

Nakonec jsem si řekla, že už na to kašlu, a že jestli se mi toho dne David neozve, tak mu napíšu, že jestli nebude mít čas, nebude to mít ani cenu (vlastně až tak o tolik nešlo, ale byla jsem trochu vystreslá z toho, jak jsem pořád slyšela o Pavlovi a Luci). A ve chvíli, kdy jsem napsala jednu nehezkou dlouhou zprávu a chystala se jí odeslat mi napsal David: "Ahoj zlato, promiň nestíhal jsem :*"

A tak se moje nehezká zprávička dostala do navždy odstraněných.

Ještě musím zmínit, že Luci je moje nejlepší kamarádka a Pavel je nejlepší kamarád Davida. Takže když se Pavel dal dohromady s Luci, byli jsme dvě nejlepší kamarádky chodící s dvouma nejlepšíma kámošema.

Ačkoliv to vypadlo, že mě má David opravdu rád, trápilo mě, že neměl moc času a příliš se mi nevěnoval. Takže nakonec si mě přidal Pavel na facebooku a začali jsme si trochu psát. Nejprve jen tak ze slušnosti, pak jsme spolu ale začali trochu hrát League of Legends a pomáhat si v řešení vzájemných problémů. Svěřila jsem se mu o Davidovi, který na mě prostě kašlal, a on se mi svěřil, že to s Luci není takové, jaké by si představoval. Říkal, že jí má rád, ale že si není jistý, jestli je to ta pravá a že si s ní nemá co říct, že si nemají o čem povídat a dohromady mají jenom dvě témata: romantické řečičky a hry.

Brzy se z nás dvou staly opravdu dobří kamarádi a i když oba z nás jsme byli zadaní, trávili jsme spolu docela dost času. Já dokonce víc než s Davidem, ale to je čistě jen jeho chyba, že se mi neozval.

No a pak jsme týden jeli do Krkonoš s Luci a ještě několika kamarádkama ze třídy. My jsme s Luci měli svůj pokoj, takže jsme vždycky dlouho do noci povídali a hodně jsme toho probrali, včetně kluků.

Svěřila se mi, že Pavel už není takový jako na začátku, že se jí moc nevěnuje, odpovídá jí jedním slovem a podobně... Říkala, že je to jako by ji už neměl rád.

Naopak o mě projevil zájem. Psal mi takové ty sladké řečičky (které mě mimochodem moc neberou) a tak dále. Je fakt, že jsme si hodně rozuměli. Byl to první kluk, do kterého jsem se po hodně dlouhé době zamilovala, protože jsem se s ním cítila, jako bych mu mohla říct cokoliv na světě. Ne, že by to s Davidem tak nebylo, ale on byl prostě... Hrozně nesmělý, stydlivý, nezkušený a neměl na mě čas, což mě ze všeho nejvíc trápilo.

Takže jsme se s Pavlem tajně domluvili, že se setkáme v jednom městě. Už jsem se na to docela těšila, protože jsem konečně potkala toho správného kluka. Jasně, bylo mi to líto kvůli Luci, ale když jsme se dozvěděla, že ty dva spolu stejně ani nevychází, tak jsem si řekla, proč ne?

Za ten týden v Krkonoších se ale stalo spousta věcí. Občas si říkám, že kdybych tam nejela, tak by to možná dopadlo líp, ale to jsem přece nemohla vědět. 

Tak zaprvé, psala jsem si s Davidem a oba jsme byli trochu naštvaní, takže jsme se malinko pohádali a ... tak trochu to ukončili. Nestěžuji si, protože ten vztah stejně neměl smysl a chtěla jsem ho ukončit. Asi to bylo příšeřně težké pro něj... Protože druhý den přidal na facebook rozveselené fotky z party :D :D. Každopádně jsem doufala, že bychom mohli zůstat kamarádi (nejdřív ne, ale byl to on, kdo něco takového nadhodil) ... ale prostě to nešlo. Napsali jsme si jednou a konec. Choval se ke mně hnusně a já to chápu, protože jsem se k němu taky nezachovala nejlíp. Ale stejně, doufám sice, že si jednou najde holku, s kterou mu to vyjde, ale nemyslím si, že by to s jeho přístupem šlo. Fakt se choval dost ... povrchně.

Zadruhé, všimla jsem si toho, že Luci je z něčeho hrozně smutná, vyvedená z míry, jako by se se mnou nechtěla bavit. Byl to ten předposlední den. Normální člověk by si toho asi nevšiml (ani holky od nás ze třídy co tam byli s námi), ale já jsem na tohle obvzlášť vnímavá a znám Luci. A když mi pak Pavel napsal, že jsme byla v pět ráno na fb online, všechno jsem si to spojila.

Nechávala jsem si totiž mobil u postele, který jsem přes noc nabíjela. A protože Lily spala vedle mě, nebylo pro ni nic jednoduššího než mobil sebrat a pročíst si zprávy s Pavlem. Konkrétně -- všechny zprávy, které jsem si s Pavlem napsala.

Později se mi svěřila, že to četla od půlnoci do sedmi do rána a pak si musela dát sprchu, protože byla hrozně zpocená. Musel to pro ní být šok, to věřím. Cítím se špatně, za to, co jsem udělala, ale věřte mi, že kdybyste byli na mém místě, dost možná byste se zachovali stejně. Takhle ale člověk situaci neodhadne, takže mě prosím nesuďte.

Byla jsem hrozně ráda, když mi napsala, že si to četla, protože jsem aspoň znala důvod, proč se chovala tak jak se chovala, ale přebýval spíš pocit "A kurwa...."

Takže první, co jsem udělala (bylo to hned, jak jsme přijela domů, protože dřív jsem o tom nevěděla), byl, že jsem jí naspala a začala všechno vysvětlovat. Slovo od slova, píseno od písmena, řádek od řádku. Vypadalo to, že moji omluvu přijala, ale přesto je na mě doteď naštvaná. Věřím, že i tak zůstaneme nejlepší kamarádky (i s touto pauzou), protože se dokážeme vzájemně tolerovat a omlouvat své chyby. A taky musím trochu hrdě prohlásit, že jsem odvedla dost dobrou práci s tím vysvětlením a že mě pochopila. Jenomže je těžké být někomu kamarádem, když víte, že váš přítel o vás nemá zájem, ale má zájem o vaši kamarádku.

Zatřetí, zavolala jsem Pavlovi a dala mu imaginární kopačky, protože jsme spolu vlastně nikdy nechodili. Řekla jsem mu, že je pro mě mnohem důležitější kamarádství než láska (a mimochodem, o tom taky musím někdy napsat článek) a že nechci ztratit Luci, která tady pro mě byla, je a snad i vždycky bude a kdybych se dala dohromady s ním, tak vím, že by to nešlo a tak, že i když mě to hrozmě moc mrzí a ani neví jak, si s ním musím přestat psát a vídat se.

On mi odpověděl, že mě chápe, pak byl trochu naštavaný, protože mě pochopil tak, že chci smazat všechno, co se mezi námi stalo (nechci, chci si to zapamatovat, jen nechci, aby to už pokračovalo... kvůli Luci) a nakonec mi řekl, že Luci už nikdy neuvidí úsměv na jeho tváři, protože on nikdy nebude šťastný beze mě. Což, svým způsobem, na mě dost zapůsobilo, ale už jsem rozhodla předtím a svého rozhodnutí jsem se taky držela.

Musela jsem to udělat takhle, protože Pavel bydlel ode mě dál a abychom se setkali jenom proto, abych mu řekla, že už se nemůžeme přátelit, nebyl zrovna nejlepší nápad. A pořád lepší někomu takhle zavolat než si s ním psát.

A takový je příběh o velké náhodě, jak jsem zíkala do svého života lidi, na kterých mi opravdu záleželo a pak je během tří dnů jako lusknutí prsty všechny ztratila.

Říkám si, že kdybych se tehdy v sobotu nerozhodla jet do města, nic z toho by se nestalo a já bych neztratila svoji nejlepší kamarádku. Ale přesto všechno jsem na světě ráda, že jsem to udělala, protože vím, že jsou to právě zkušenosti, které jsou v životě tak nedocenitelné. Navíc stále věřím, že se Luci jednoho dne probudí a odpustí mi.

Zůstala totiž s Pavlem i po tom všem, co se mezi nimi a námi stalo. Říkala, že ho miluje a že ho nedokáže opustit, i když ví, že když tohle udělal jednou, udělá to i podruhé a dřív nebo později si najde jinou. Jenomže ho nedokáže opustit, nechat ho jít a najít si někoho lepšího, někoho, kdo by si ji zasloužil a choval se k ní tak, jak si zaslouží. Někdo by to mohl považovat za důkaz lásky, ale já to považuji trochu za zoufalost. Kdybych já někdy skončila v takovém vztahu, chtěla bych to skončit a kdybych to sama nedokázala, požádala bych přátele, aby mě z toho vymanili. Každá žena má svou hrdost a svou čest a být s někým jenom jako "záloha" beru jako ponížení, protože ten daný vás nikdy nebude milovat a nikdy vás nebude brát takovou jaká (jaký) jste, ale jen jako něco podřadného.

Svým způsobem je to tedy jedna z nejhorších věcí co jsem udělala -- málem jsem přebrala kluka své nejlepší kamarádce, i když jsem věděla, že ho opravdu miluje. Teď už o mě víte skoro všechno, jaká je nejhorší věc, co jste udělali sami?

Jinak doufám, že se to s Luci dá zase do kupy. Teď se bavíme, ale není to takové jako dřív. Škoda jen, že jsem ztratila Davida i Pavla, ale měla bych prostě být ráda za to, že jsou věci tak jak jsou a že nejsem ve vztahu, ve kterém by se mi nelíbilo. Být single je vlastně super (že by další článek? :D)!