úterý 18. srpna 2015

Shledání ve vlaku

Jaro, nebo snad léto? Počasí na tričko, akorát po dešti, nasedám do vlaku, jako každé jiné páteční odpoledne, kdy mým jediným plánem je dostat se po škole co nejrychleji domů, odhodit tašku na zem v pokoji a jásat nad nadcházejícím volnem, které bude důkladně promarněno nedůležitými aktivitami.

Zasednu na jednu z těch pohodlných sedaček, naproti mě sedí čtyřkový blonďák (sorry lidi, všichni blonďáci mají pro mě nízkou bodovou stupnici) a hrozně mi připomíná jednoho človíčka, tedy, bývalého spolužáka.
Celou cestu přemýšlím: Je to on? Není to on?
Srdce mi bije jako o závod a já zápasím se strachem z odmítnutí, navázání jakkéhokoliv rozhovoru... Ale teď už se něj dívám příliš dlouho. Cesta rychle ubíhá a já už jsem skoro doma, už jenom pár zastávek.
Sakra! Musím něco udělat, nebo si to budu nadosmrti vyčítat.

Nakonec seberu všechnu svoji odvahu a rozpačitě se zeptám kluka naproti mě, jestli se náhodou neznáme a že mi hrozně moc připomíná jednoho kluka. Usměje se, zavrtí hlavou a já si najednou pod jeho pohledem přijdu tak nesvá... kdybych se alespoň dneska nalíčila, měla lépe vytrhané obočí, třeba i lepší oblečení nebo ne vlasy v culíku. Ale náhoda je blbec a bohužel i tak trochu svině, protože nám vždycky dopřeje filmovou scénu v ten nejnevhodnější okamžik.
Dáme se do řeči, zjišťuji, že je z Lomince (jméno města bylo změněno pro účely soukromí ;)), hraje florbal, chodí prvním rokem do škodovky a tak dále a tak dále.
Fascinovaně mu přikývnu dalších pár poznámek, pak mu zas říkám něco o sobě.
Sakra, blíží se zastávka, kde musím vystoupit. Kouknu na něj a řeknu si: kruci, kdy ho zase uvidím? A tak popadu kus papíru a tužku, v rychlosti naškrábu svůj face a čekám, jestli si mě přidá.

Nepřidal. Hajzlík jeden.
Ale ten den jsem se překonala, oslovila neznámého kluka a za to jsem vděčná.

O rok později jsem si na tu scénku vzpomněla... A spojila si jí se současnou situací. Více zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat