No, tak ještě jednou no. Doporučuji si (než začnete číst), přečíst ještě tehle článek. Ale že jsi to ty... tak to není nutné ;) :P.
Dneska, když jsem se vracela večer domů, jsem zahlédla jednoho kluka, co mi hrozně připomínal toho kluka, co jsem poznala prvně ve vlaku.
Nasedla jsem a celou cestu přemýšlela, jestli by bylo blbé, kdybych ho pozdravila a dala se s ním do řeči. Jasně, přišlo mi to hodně trapné, ale taky jsem věděla, že nemám co ztratit, že už ho stejně asi nikdy neuvidím.
Zrovna jsem si četla knížu a obrovskou náhodou (filmová scéna, ale fakt nekecám), tam byl zrovna článek o tom, že bychom měli v životě riskovat a že člověk nejvíce lituje v životě toho, co neudělal. Což je pravda. Takže jsem tam tak seděla a celou cestu jsem se rozmýšlela, co mu asi řeknu, když ho oslovím. Vymyslela jsem si scénář, u kterého jsem stejně počítala, že nevyjde, pak si dodala odvahy a přesně jednu zastávku před tím, než měl vystoupit jsem (s klidem v duši, protože jsem si řekla, že už ho stejně nikdy neuvidím), šla oslovit. Přesně jednu zastváku před výstupem proto, abych si nepřipadala jako stíhačka a jako pojistku, kdyby nebylo o čem mluvit, tak aby nenastalo trapné ticho.
"Ahoj... Je mi to trochu blbý, ale ty jsi Marek, že jo?" optala jsem se. Čekala jsem až přikývne a chtěla pokračovat v monologu, že obvykle nemám ve zvyku oslovovat cizince ve vlaku a už vůbec ne ty, které jsem už jednou oslovila, pak mu převyprávět storku, jak jsme se vlastně my dva seznámili, že si mě asi nepamatuje; ale že jsem zrovna četla skvělou knihu (Ha! Aspoň další téma k rozhovoru, když se neznáme) a že tam psali o překonávání strachu a že on mi s tím tak trochu pomáhá. Dobrý ne?
Každopádně zavrtěl hlavou a odpověděl mi, že je Milan (žádné obavy, jména jsem zase změnila). Vykulila jsem oči a došlo mi, že je to vlastně můj bývalý spolužák, načež mi vytknul, že si ho nepamatuju.
Dali jsme se do řeči o tom, jak se všichni změnily a pak to šlo tak rychle, že se mu (doufám) nechtělo ani vystoupit. Za celou dobu jsme nezavřeli pusu a to jsme se museli asi třikát přerušit, abychom řekli to podstatné, než bude muset vystoupit (jedna zastávka vlakem není moc dlouho, uznejte sami). Pak mi řekl, že se snad ještě někdy uvidíme, rozloučili jsme se a vyběhl rychle ven, než se zase vlak zavřel.
A já v duchu jásala. Jo! Podařilo se mi to! Podařilo se mi překonat můj strach z odmítnutí, z neznáma, z nevím čeho to vlastně... Ale dokázala jsem to. Radostí jsem poskočila v dešti a přemýšlela nad tím ještě zbytek večera.
A když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že přijmul tři roky starou žádost o přátelství na facebook. A to už přece něco znamená!! :D :D
Žádné komentáře:
Okomentovat